Jedna z věcí, kterou mám na sněhu moc ráda, je, že skryje všechny nedokonalosti. Zjemní křivky, utlumí ostré barvy a zasype všechno to, co nechcete vidět. Zvýrazní struktury, které na tmavém pozadí nevyniknou.
A tak i v naší velmi pomalu se rodící zahradě vytvořil sníh kouzelná zákoutí. Máme už rok a půl v ruce koncept, jak by měla zahrada vypadat (moc díky Janko) a pomalu na tom makáme.
Občas trochu závidím lidem, kterým zahradu někdo vytvoří a oni už pak jen sledují, jak všechno roste, bují a funguje. My máme o dost pomalejší cestu, ale taky krásnou. Stejnou jako s domem. Všechno jednou bude...
A letos toho přibylo hodně - tři velké květinové záhony, kousek louky starých časů, sušák, velké pískoviště, domeček pro holky, terasa, pergola a kryté posezení s venkovním gaučem v zadní části. Hromádek, které teď milosrdně přikryl sníh, taky pár ubylo.
Terezka postavila našemu kocourkovi Matyášovi, který nám před rokem zemřel, sněhulákokočku.
Muž letos stihl i chodník z kočičích hlav, které třicet let ležely nevyužité u našich na zahradě, fajnovou omítku a dřevěnou fasádu - chybí už jen špalety.
P.S. Kdo rád sledoval Ferdinandovy zahrady, zkuste mé oblíbené Garden Rescue - na Youtube už je několik sérií. Pro mě má i přidanou hodnotu v anglickém poslechu - nadabovaných dílů je totiž jen pár.
