Tak a je to tu zase…. je to téměř tři roky, co jsem napsala článek ŽENY SOBĚ… ten byl tenkrát především o mindrácích a o tom, … no ostatně klidně mrkněte tu.
Dnes je to možná o něčem ještě vážnějším… V poslední době ke mě chodí stále více příběhů, především těch holčičích, ženských příběhů a bohužel ne moc veselých.
Je to zajímavé, protože já jsem se vždycky cítila mnohem lépe v klučičí partě, než v té holčičí. Důvody byly nasnadě (viz zmiňovaný článek) Ale čím jsem starší, tím víc je mi mezi námi děvčaty dobře.
Z čeho mi není dobře je zjištění, že stále neumíme držet při sobě…
Stále platí totiž, že když vás podvede muž, může za to ta “mrcha”, což je automaticky náš přístup, místo abychom se zamysleli nad tím, že třeba ta “mrcha” nemá tušení jak jste fajn a žije jen s informacemi, které má od něj… Na druhou stranu jsou mezi námi takové, které rády poskytnou útěchu nespokojenému “chudákovi”, který už neví, jak má s tou svou vydržet a my jsme děsně ochotné mu všechna domácí příkoří vynahradit…. 🙁
Ty jo, taky jste nadšené z filmu Jedna za všechny? Nebo z filmu Prázdniny? Zkusili jste si představit, jak by to vypadalo, kdyby to fakt tak fungovalo?
Takhle… já vůbec nechci říct, že muži jsou ti špatní. Škatulkování typu: nojo, typickej chlap.. stejně tak jako: co chceš, ženská…. jsem vždycky odsuzovala. Mužský element mám strašně ráda, vážím si jich a nechci si svět bez nich představit. Ostatně mám doma skvělého syna.
Každý jsme individualita. Každý žijeme především sám se sebou a je na nás, jak moc přísní na sebe jsme a nakolik nám jsou druzí jedno. Jsou mezi námi tací, co nejsou schopni empatie. Lidé, co opravdu vědomě ubližují. Tahle věta pro mě byla donedávna zcela nepřípustná. Vůbec jsem nedokázala pochopit, že by opravdu někdo mohl někomu vědomě ubližovat. Lidé si lžou… tváří se jako kamarádi i když nejsou, tváří se, že vás milují a přitom nemilují… proč? To asi nepochopím nikdy…. možná to ani chápat nechci.
To nejdůležitější je, že věřím, že těch čestných lidí je stále více. Že nás žen, co se máme vzájemně rády je dost, že se budeme umět vždycky podpořit. Podat si kapesníky, když nám potečou slzy jako hrachy, vyslechnout, obejmout, být, když druhý nechce být sám a pochopit. Protože pochopení je nesmírně důležité. Možná nejdůležitější. Život není vždycky snadný. Někdo dostává naloženo o něco více než někdo jiný. Není třeba ho litovat, někdy stačí jen zkusit pochopit. Není třeba chlácholit, někdy stačí jen říct, že to, že jste neudrželi nervy na uzdě a ztropili scénu není selhání. Že se to prostě stává. Že můžete někdy křičet na své děti, mít plné zuby svojí práce, strávit den nicneděláním, mít doma bordel, vlézt tajně chlapovi do mobilu, plesknout mu facku, když ho načapete při nevěře, křičet, opít se, brečet až do rána, stejně jako tančit v dešti, běhat bosá v trávě, jít ven bez podprsenky i když na to nemáte podle vás prsa, rebelsky zapít snídani šampaňským nebo se napít vína rovnou z lahve! Zapálit si cigaretu i když nekouříte, aby vám pak bylo blbě…. a pak mít poblíž někoho, kdo vám bude držet vlasy až budete zvracet….
Ženy, dělejte věci tak jak je cítíte, jen tak budete mít kolem sebe lidi, co vás mají rádi takové jaké jste. Chce to obrovskou porci odvahy, ale stojí to za to.
Denně se setkáváme s mnoha situacemi, kdy musíme udržet dekorum, zachovat tvář…. o to víc je důležité nemuset se bát být samy s sebou jen osamotě a taky je strašně důležité, abychom na sebe nemusely žárlit…. Všechny jsme ženy.
Mám vás ráda a moc objímám a přidávám “moudro” na závěr:
Víte, čím se silná žena liší od ostatních? Postaví si z klacků, co ji druzí hází pod nohy, žebřík až ke hvězdám…. a když se jí nechce patlat s žebříkem, zatopí si s nimi.
Napadá vás, co dalšího se dá s klackama pod nohama udělat?
S láskou vaše ZuzKa
PS.: příště bych si moc přála napsat článek s názvem Ženy PŘISOBĚ!
