Jako holka z Čech, kde díky bohu žádná zemětřesení nejsou, jsem vždy v koutku duše chtěla zažít ten pocit, kdy se pod Vámi otřásá zem. (To jsou pohnuté myšlenky, co? ) A po pravdě, tady na Novém Zélandu jsou takové něžné otřesy docela časté. Většinou je ani nepocítíte, protože zrovna jedete v autě, pracujete nebo se právě sprchujete. A takového rychlo otřesu si prostě vůbec nevšimnete, když jste v pohybu. Když ale sedíte doma na posteli – v klidu – tak slyšíte, jako by ulicí projížděl nějaký veliký náklaďák a pak BUUUM, 5ti vteřinová vibrace – zatajíte dech a doufáte, že to zase rychle, jako ten náklaďák zmizí. A taky jo – tak tomu doposud bylo, za tu dobu, co žiji na Novém Zélandu. Ale minulou noc už bych nechtěla opakovat… Je skoro půlnoc, ženu drahou polovičku do koupelny, zítra pondělí – to zase budeme utahaný. Sedím zachumlaná v peřině a něco si pytlíkuju na mobilu v tom bez varování (bez nějakého náklaďákového hluku) se to přihnalo. Nejdřív zase takové něžné chvění. Tak jako vždy zatajím dech a čekám… a čekám… a dopr**le se to zvětšuje. A stále držím dech a čekám, kdy to konečně skončí. Furt nic, televize se začíná houpat… vyskočím, srdce až v krku, volám na Steva… ten jen ledabyle vykoukne z koupelny (jak jinak než nahatej) – a když vidí můj vyděšený výraz, tak začíná vykulovat oči. „Tak to je velký,“ povídá ne zrovna klidným hlasem. „drž televizi“ 😀 haha – jak jinak – přece jenom pracuje v oddělení zabývající se škodami po zemětřeseních, tak ví, co se rozbíjí nejčastěji – ano právě televize padající ze skříní a stolků. A tak tam tak stojím, držím televizi, koukám na rychle oblíkajícího se Steva – alespoň trenky. Dům je jak z karet. Úplně cejtím, jak se všechno vlní, zdi, podlaha, skříně. Zhluboka dejchám a říkám: „Já se bojím…. já se bojím!“ hlavou vám prolítne tolik věcí. Hlavně nevíte co dělat. Pořád čekáte, že to přestane… a ono pořád nic… Asi budeme muset ven z baráku. Venku slyšíme strašnej rachot, křičící lidi, kteří vybíhají bosky v pyžamech ven ze svých postarších domků, které nás obklopují. Otevírám dveře od pokoje, kde vidím vyděšenou spolubydlící v lehké saténové košilce. Je evidentní, že ji to vzbudilo, má oči až na vrch hlavy, dlaň má na hrudi a zhluboka dýchá, přičemž se druhou rukou přidržuje rámů dveří. Po pravdě, mi to moc nepřidá, navíc když mezi hlubokými nádechy a výdechy prohodí „Takhle silný zemětřesní jsem nikdy nezažila, to je strašný, co teď?“ No moment, otevírám pusu dokořán, stále přidržující TV – vždyť ona je rodilá Novozélanďanka!!! Ta přece musí vědět!!! Ta tohle přece musela někdy zažít!!! To vypadá na pořádnej průser… … najednou se vše pomalu uklidňuje, drnčení utichá, ale já mám pořád pocit, že se mi svět motá pod nohama. Zdá se, že telku jsem zachránila (úkol zdárně splněn), navlíkám na sebe svůj domácí huňatej svetýrek z Peru – holt je už po půlnoci, kosa jako blázen…. sedám na schody vedoucí dolů do obýváků a snažím se uklidnit třesoucí se ruce v kapsách. Zhluboka dýcháme a koukáme vytřestěně jeden na druhého. Steve letí k PC a dává info – které je ze začátku poměrně zmatené. Ale zdá se že to bylo u Hanmer Springs (tam jde jsme s Mamčou a Bráškou slavili Silvestra v termálních lázních v horách) – 7.5stupně Richterovi stupnice. No tak vážení přátelé – Hanmer je od nás dooooost daleko!!! To je masakr. Navíc to bylo děsně mělký zemětřesení – asi 15km hluboké. To je šílený. V hlavě vám lítá tolik zmatených věcí… navíc víte, že to neskončilo, protože pořád drnčí dveře od komory… Z pokoje se ozve nejpozitivnější zpráva dnešního večera: “ Ty vago, tak to vypadá, že by mi mohli prodloužit smlouvu!!!“ – Drahému a všem jeho kolegům v Prosinci končí smlouva, jelikož je mnoho případů se škodami po zemětřeseních v Christchurch z roku 2011 vyřešeno a nejsou tam již potřeba. „Paradoxní výbuch smíchu…“ Ano, je důležité se na všechno dívat z té pozitivní stránky, že? Bereme do ruky mobily a obvoláváme rodinu… Někde jsou výpadky proudu, mobilní síť se rychle přetěžuje. Ale zdá se, že jsou všichni v pořádku. Po pravdě i to jak reaguje rodina mé drahé polovičky mě trošku děsí. Ptají se nás co dělat, když to příjde znovu. Co tím myslí? Jak příjde znovu?! „No tohle bude mít dozvuky klidně i několik týdnů…“ oznamuje mi drahý. Koukám na něj jako vyplašený dítě. Sedám s pochybami zpátky do postele. poslouchám neutišující se sirény venku – je to jedna za druhou vydávající se všemi směry a zjišťujeme informace. Vypadá to, že elektrické transformátory to v některých místech pěkně odnesli. Vidíme videa se záblesky – šílený. Pouštíme online rádio… Máme obavu, že tohle přinese tsunami. A do háje… je to tady zase… postel je jak na vlnách, ale už to není tak zlé… Každých pět minut to tady drnčí. Na Facebooku zjišťuju, že někteří z mých přátel, kteří žijí v centru mají totálně zničené byty. Vytrhané zdi ze základů 2-3cm mimo. Vodu crčící ze stropů, všechno vyplavený… prostě jen tak. Snažím se nabídnout pomoc, ale momentálně jsou všichni nuceni evakuovat… V ulicích jsou stovky bosých lidí v pyžamek a županech. No my jsme měli strašný štěstí – nedokážu si představit být při tom zemětřesení třeba v práci – 10té patro. No ty vago – stačilo mi být v našem pokoji v druhém podlaží rodinného domku. Navíc bydlíme v novostavbě, která ve mě v ten okamžik vyvolávala alespoň nějakou důvěru. Ale kdybyste viděli ty staré Wellingtonské domy z 19tého století… uffff… tak tam bych okamžitě skákala z okna – jen né být vevnitř. Vyhlašují evakuaci z důvodu Tsunami – i pro Wellington – JE TO TADY!!! Jsme dostatečně daleko od vody? Jak velká ta vlna může být? Nikdo nic neví, se sevřeným žaludkem hledáme info na netu (ty vago, ještě že to funguje!!!!) Nacházíme mapu centra – jsme tak tak venku z evakuační zóny… jak říkám, máme štěstí jako kráva! Koukám například na příměstskou část Petone – ty vago, tam se všichni musí sebrat a vypadnout! Naši přátelé z Christchurch se taky balí a opouštějí Tsunami zónu. No hezky pěkně – a to si tady ti turisté fotí zdejší značky „Tsunami zóna“. V tento okamžik to ztrácí vtip :-O Nedokážu si představit tu zácpu aut… rodiny nasáčkované v promrzlých autech směřující do kopců s vyplašenými tvářemi otáčejícími se zpět směr oceán. Ležíme v posteli, už je 2:30 ráno a my koukáme do tmy a posloucháme stále neutichající sirény, drnkání dveří, které se ozývá minimálně každých 5 minut, sem tam když příjde větší otřes, tak se mi stáhne žaludek. Posloucháme rádio a kroutíme hlavou nad idioty, kteří se při tsunami varování vydávají na pláž – asi se ve tmě podívat na velké vlny či co!!! No to nepochopíte!!! Jediné auto tradááááá po silnici u pobřeží! Nechápeme… Vypínáme rádio a snažíme se usnout…. Po 10ti minutách, kdy to s námi opět dvakrát zaklepalo – to vzdáváme a opět zapínáme mobily. Děkuji všem, kteří na mě mysleli a psali… Vážím si toho!!! :-* Zjišťujeme, jak děsivé je to v centru – mnoho rozbitých výloh, lidé bez domova… po pravdě mi prolítne hlavou, tam jít pomoct – mám to přece jenom 15 minut chůze – ale zprávy uvádějí, že dobrovolníků je víc než dostatek. Alespoň že tak. Zdá se, že zítra nebudeme moct do práce. Všechny více poschoďové budovy budou muset být nejdříve prozkoumány pro škody, než do nich pustí zaměstnance. To dává smysl. No ty vago, ani nevím, jestli by se mi tam chtělo s těmi dozvuky. Steve do ticha našeho pokoje pronese další hlášku: „A to jsme se vždycky bál, že budu nahatej, když se něco takového stane… proto se někteří lidé v Christchurch sprchují v oblečení…“ No tohle nene 😀 😀 😀 Ve 4 ráno pomalu v náručí usínáme vyčerpáním. Do rámu dveří jsme dali složený kus papíru (nějaký volební lístek či co – alespoň k něčemu jsou tyhle věci dobrý), takže už to nedrnčí – alespoň něco. Sem tam se probudím, když se to zavlní trošku víc… po pravdě toho člověk moc nenaspí. Ta divná energie která vyzařuje z celé zěmě je děsivá a prostupuje celým tělem. Přece jenom tuhle noc se většina Nového Zélandu tošku vyšokovala. Záchvěvy pocítily skoro úplně všude. A to že je NZ obrovská země!!! (I když to na mapě tak nevypadá.) V osm ráno jsme zase vzhůru… čteme emaily a zprávy od šéfů – várovná hlášení, že se máme centru vyhýbat. Budovy jsou uzavřeny. Nejde se do práce! – Heh… že by pozitivum. No do háje!!! Už se zase klepeme! Jsou to jen rychlovky, ale začíná mi to lízt na mozek! Navíc mám bolehlav jako při kocovině. Šourám se do kuchyně něco sníst, abych si mohla vzít prášek a pak zase zpět do vyhřátých peřin a s pocitem, že nemusíme do práce pomalu usínáme. Budím se jak zmlácená v jednu odpoledne. Slyším z kuchyně jak spolubydlící něco kuchtí. Znáte ten pocit, když se vzbudíte jako každý jiný den a pak vám dojde, že je všechno jinak? Jo… tak s tím pocitem jsem se dnes vzbudila. Najednou Steve vyskočí – ten nikdy nevyskakuje – ten se z postele plazí (hlavně když nemusí do práce). „Musíme vstávat! Musíme nakoupit zásoby!“ Koukám na něj jako na zjevení. Cože? Jak zásoby? Voda teče, elektrika maká… snad už je po všem ne? Prej se dočetl, že do odvolání bysme vodu z kohoutku neměli používat bez převaření… no tak jo… co blbne, to jsou fofry. Haha v 13:30 už bude stejně pozdě něco shánět. Oblíknu se a když sejdu dolů, vidím jak spolubydla balí „a grab bag“ (tašku kdyby něco). Láduje ji plechovkami, vodou, musli tyčkami, lékárničkou… No ty vago a já myslela, že ten můj přehnaně šílí. Aha, no nic, tak jdeme nakupovat. Supermárket narvanej lidma. Není kde zaparkovat – tak to bude zajímavý. Po cestě dovnitř potkáváme lidi s flaškama vína a jahod… haha cože?! 😀 To je dobrá „základní výbava“. Sem tam košík plný flašek vody – to dává více smyslu. No nevypadá to tak zle. Regály jsou docela plný… Ehm až na ty s vodou a konzervama. Voda není žádná… Můj bývalý voják z povolání se proklíná, že jsme nevyrazili dřív a po pravdě. Asi mi to nějako nedochází – asi si neuvědomuju, co by mohlo přijít. Já mám ve svém mozku nastaveno, že už je po všem… Že jo? Že už je po všem?!? Kupujeme předražené mini pidi flaštičky s vodou, které jsme našli v jedné schované chladničce alespoň na čištění zubů – haha to mi připomíná cestování po Jižní Americe 😀 Vracíme se domů a v rádiu hlásí velkou bouři, která se na nás žene. Hodně silný vítr a usedavý déšť. Upozornění pro poškozená obydlí – asi není nejlepší nápad v nich zůstávat. Lamton Quai – nejrušnější ulice ve všední dny, kde jsou všechny kanceláře a úřady (i moje a Stevova) zejí prázdnotou. Jen se do nich opírá prudký déšť. Všechno je zavřený – i fitko (haha jooo fakt mě napadlo, že bych se šla hejbnout…) Vážení přátelé, já jen doufám, že už je po všem… že se zítra probudíme a všechno zase bude OK… Musí to být strašný, když padají budovy a umírají lidé. Jak už jsem psala – měli jsme obrovské štěstí. Přikládám fotky a odkazy na videa – vše z internetu a facebooku – všechna práva náleží majitelům – já jsem si je jen tak nějak půjčila, jelikož je dali na síť veřejně.