25.5.-The Shore, proč jsou lidi takový dobytci?, kavárna Baba Budan, jak jsem se poznala s Míšou, ten svět je fakt malej
Vstávačka v 8:30 a celý dopoledne se nese v pohodovým duchu. Prostě chill. V 11:45 se vypravuju busem směr Leith – přístavní čtvrť, cesta trvá cca 20 minut. Po výstupu na příslušný zastávce pokračuju asi ještě 15 minut po svejch k dnešní cílový destinaci a tou je The Shore. Vodní kanál s pražskou náplavkou dohromady lemovanou restauracema, barama a kavárnama. Nevypadá to tu špatně, ale za mě žádnej extra vodvaz, čemuž možná dopomáhá i to šedivý počasí. Padesát odstínů šedi tady dostává úplně jinej rozměr.
Dělám pár dokumentačních fotek místního památníku – Scottish Merchant Navy Memorial – kterej má připomínat obchodní námořníky plavící se z Leithu, kteří položili svůj život v první a druhý světový válce. Selfíčko házím i s bronzovým týpkem na lavičce – Sandy Irvine Robertson, obchodník s vínem, propagátor charitativní činnosti a zakladatel Trust Scottish Business Achievements Awards Trust. Po jeho předčasný smrti mu nechali jeho kamarádi vybudovat bronzovou sochu na nábřeží v Leithu. Už vidim svoje kamarády, jak se hrnou do vybudování sochy po mojí smrti. Ještě aby je moje podobizna strašila po zbytek jejich života.
Procházím se po The Shore, poletuje tu spousta holubů a pár zakotvenejch lodí se pohupuje v rytmu vln. Tenhle idylickej pohled mi dost kazí ten nechutnej bordel, kterej se ve vodě u břehu drží a já se ptám „proč sakra?!“. Abych uklidnila svojí tepající žílu na čele a rudá barva hlavy se změnila do zdravě narůžovelých tváří, mrcasim se po břehu kanálu asi ještě 20 minut a následně jedu busem zpátky do Edinu. Na Princess Street vystupuju a hledám doporučenou kavárnu Baba Budan od Pecičky. Prej v ní maj fakt luxusní donuty, to bych se na to podívala. Nemůžu jí ale za boha najít a do toho vcelku pěkně chčijánkuje. Heuréka! Konečně jsem tady. V kavárně mám mít sraz s holčinou z facebookový skupiny „Češi a Slováci ve Skotsku“, se kterou jsme si vyměnily pár zpráv. Uvnitř je plno, ale naštěstí se uvolňuje stolek pro dva zastrčenej v rohu. Dle mých představ. Mám na ty vytoužený místa v kavárnách nějaký podezřelý štěstí. Díky moc. Ať už za to může kdokoliv.
Dnešní nabídka donutů mě nějak neokouzluje, což moje nenažraný já docela mrzí, ale kompenzuju si to objednávkou vegan cinnamon bun (skořicovej šnek) a cappuccina s ovesným mlíkem. Vskutku dostačující vynahrazení. Během podpory svojí závislosti na cukru píšu Míše (holčina z tý skupiny), že se tu teda můžeme sejít a že už tu hřeju místa. Cinnamon bun sice sladkej jak cecouš, ale mega dobrej! Samozřejmě si hned zaprasim kalhoty, a to jsem si říkala, že je fajn, že mám špinavý jen pohory, ať nevypadám jak úplnej vágoš. Nevadí no. Kafčo taky neurazí, ale na mě docela dost kyselý zrna.
Míša přichází asi ve 14:20 a nakonec spolu trávíme hoďku a půl. Jsem moc ráda, že jsem jí poznala, je to boží holka! Pomalu se couráme na zastávku, kde se loučíme. Po cestě dom se zastavuju v trafice pro známku na pohled. „One stamp to Czech Republic, please“. Od týpka, co si kupoval známky přede mnou zazní: „Aaah do Česka“. Udiveně se na něj podívám, prohodím „jééé, no dobrý den!“ a odcházím. Pěkná náhodička v takový zapadlý trafárně v Edinburghu. Ten svět je fakt malej.
Na bytě jsem asi v 16:30. Luky byl naštěstí doma, takže jsem nemusela pro klíče za ním do práce. Chvíli klábosíme, já si pak dávám sváču v podobě marinovanýho tofu z nedalekýho asijskýho obchodu, který mi Luky doporučil, s bezlepko toastama a kusem okurky. Tohle tofu není špatný, ale na mě takový dost zvláštně nasládlý a tuhý. Po zbytek dne už jenom odpočívám a nikam se nechystám, páč je venku dosti chcanda.
Po odebrání se na kutě trávím 2 hodiny převalováním se v posteli, nemůžu usnout. To už tady dlouho nebylo, málem mi to i začlo chybět. Co je ale o něco víc nemilé, je fakt, že začínám mít hlad, díky tomu už myslim na snídani a do toho mi pod oknem řvou nějaký ožralý fanoušci fotbalu. Radim jim, ať mě moc neserou, protože mám fakt velkej hlad.
Naštěstí pro ně jsem chvíli po tom usnula.
L.
