23.5.-ranní Pentland Hills, vichr jak sviň, trošku mi hrábě, neplánovaný hody u Lukyho v práci, trapnost je moje druhý jméno
Ranní ptáče dál doskáče, by mě zajímalo, jestli ty ptáčata taky vstávaj ve 3:45, že jsou tak hyperaktivní. Já se teda rozhodně necejtim na to, abych někam šla, natož skákala. Vidím to zítra na nevstávací ráno. Už teď mám z toho inteligentního plánu radost. Obzvlášť po noci, o který se nedá říct, že by kvalitou spánku nějak oplývala.
Ovesná klasika do žaludku a vyrážím na bus. Moudrost mě zase jednou osvítila a stejně jako včera ani dnes nenechávám Lukyho zimní čepici napospas nedobrodružnýmu teplu domova. Květnový rána ve Skotsku bych kolikrát přirovnala k únorovýmu či březnovýmu ránu v Čechách. Zkrátka k opalovačce to má hodně daleko, ale Skoti by na to měli asi jinej názor.
Přijíždím busem na zastávku odkud mi má navazovat další spoj, ale zjišťuju, že jede až za 25 minut a věřte mi, že v tý kose tu nechcete stát jak vocas takovou dobu. Dál tedy pokračuju po svých, autobusem se nakonec projedu jen jednu zastávku (to nemá znamenat, že jsem líný prase, ale pouhou nevědomost toho, jak daleko se nachází konečná zastávka, aby bylo jasno). V 6:30 stojím u Pentland Hills. Opět se setkáváme. Slunce už je docela vysoko, ty 2 hodiny po východu jdou sakra znát. Po prvních 100 metrech chůze, který v mým dýchacím podání zní jako umírající buldok v kombinaci s veselým lachtanem, si říkám, jestli byl tenhle dnešní výlet dobrej nápad. Vítr jako by přicházel z mrazicího boxu, kterýmu někdo zapomněl dovřít dveře a o jeho síle ani nemluvim. Ptáci díky tomu náporu lítaj ve vzduchu pozadu a se mnou to hejbe ze strany na stranu. Jsem na 90% rozhodnutá, že se vrátim zpět busem do města (až moc mladá a krásná na to, abych umřela tak brzy). Jako kačena – páč je to bezpečnější než stát (kačeny z rozcviček na crossfitu se hodí i v situacích, ve kterých byste to nečekali)– se sunu do závětří, sedím tam asi 10 minut a promýšlím situaci. Nakonec pokračuju v cestě do kopců, páč nejsem žádnej močál přeci. A taky by mě štvalo, že jsem svoje plíce při výstupu na počáteční kopec potrápila zbytečně.
Vichr je neskutečnej celou tu cestu, kterou už jsem jednou prošla s Lukym. Docela mě už bolej uši a to mám 2 kapuce i tu opěvovanou zimní čepici – mazeček no. Cestou potkávám nějakýho dalšího odvážlivce nebo spíš odvážlivkyni – to jsou ty silný ženy! Do posledního kopce svýmu tělu říkám, že je skvělý a silný a slibuju mu, že už tenhle pohodovej výlet bude trvat jen chvilku. Obzvlášť po 4 hodinách nic moc (spíš nic než moc) spánku ho musim mega chválit, že tak jede! Polemizuju nad tím, jestli už to se mnou není docela v háji, když celou cestu v Pentlandech napůl mluvím anglicky a napůl se svým tělem. O něco víc začínám rozumět situaci Toma Hankse ve filmu Trosečník.
Na mýtince, kde jsme zastavovali prvně i s Lukym se uvelebuju na spadlým kmeni stromu, jehož kořeny mi slouží jako ochrana proti tomu, aby mi neulítla hlava i s čepicí a mohla se relativně v klídku nasvačit. Každopádně i přes to, jaký počásko mi dělá společnost, je tady v těch místech neskutečně nádherně. I to neustálý utírání nudle mi s takovým výhledem vadí o něco miň.
Scházím z kopce na bus. Po cestě se potkávám se ségrama…teda, krávama. Tato situace si žádá náležitý mazleníčko mazlení. Jsou fakt mega rozkošný. A jako by tý roztomilosti bylo málo, mám možnost poňuchňat ještě pár koňskejch čumáčků. No jo, no jo, už jsem se uklidnila. Pokračujem dál.
Stojím na zastávce, za 5 minut mi má jet přímej bus do města. Vychytala jsem to parádně. Najednou, jak sedím v teple a kola autobusu s mým tělem klimbaj do všech světových stran, padá na mě neskutečná únava. Pouštím si do uší ÚdéGéčka, abych neusnula a neprobudila se na druhý straně Edinburghu. Strategie dobrá, oči mi asi každou chvílí vypadnou z ďůlků a rozkutálej se po chodníku, jak těžký jsou, ale konečně stojím u vchodových dveří dočasnýho doma. Zvoním, ale očividně je Luky v práci 20 minut pěšky od bytu, protože stojím pořád na stejným místě a ne na vstupní rohožce v bytě. No nic, jde se pro klíče.
Je mi neskutečná zima, jak jsem zpocená a ofučená. A díky únavě, která mi prolejzá celý tělo, mám pocit, že cesta k Lukymu trvá minimálně hodinu. Jako bych ušla 2 metry a cíl se o dalších 5 metrů vzdálil. Konečně ale přicházím do Le Bistrot. Luky mi předává klíče a ptá se mě, jestli si dám aspoň kávu. Informuju ho o svých nadproduktivních potních žlázách, jejichž vlivem bych teď v pohodě mohla zastupovat funkci izolačky nebo mucholapky. Ani tenhle fakt Lukyho neodrazuje a tak si tedy sedám. Do rohu k oknu, ať neodpuzuju zákazníky. Zatím nikdo z příchozích náhle neodchází a zachovávají si úsměv na tvářích, takže asi dobrý.
Jedno cappuccino se sojovým, prosím! Velmi chutná dávka kofeinu a bodne jak sviň! Luky mi nabízí i oběd – filet bílý ryby s rýží, mrkví, rajčaty a paprikou. Nepohrdnu. Ale než přijde na řadu uspokojení mýho žaludku, seznamuju se s Lukyho kolegyní Alex (tak moc milý děvče!!!). Chvíli jen tak klábosíme, po chvíli mi donáší džbán vody, rozpečenou bagetku se slanýma mini máslíčkama a následně i oběd. Bez ostychu jsem sežrala (vyloženě sežrala, jinak to prostě napsat nejde) a vypila všechno. Moje tělo evidentně potřebovalo dobít energii, čemuž svědčí i fakt, že jsem z takový hostiny nebyla vůbec přecpaná a nikomu jsem tak nevystřelila letícím knoflíkem ze svých ve švech praskajících kalhot oko. Šťastná to chvíle. Ale abych se trošku víc dostala k popisu Le Bistrot – boží, poklidná a příjemná hudba, krásnej a neobvyklej interiér, nejmilejší a ochotnej personál a to jídlo? Oooo nebe, orgáč pro chuťový pohárky! Doporučuju až do vesmíru, fakt že jo!
Výjimečně se dneska těším na placení, protože to bude můj vděk a opravdu zaslouženej. To by ale nebyl Luky, kdyby mi placení neodpustil. Mám úplně na krajíčku z toho, jak je ten kluk hodnej. Já už ani nevím, jak mu děkovat. Člověk si jde pro klíče a najednou sedí u stolu a má před sebou talíř s obědem. Kam se hrabe Harry Potterů (dělám si srandu, jestli to čteš, pořád čekám na svůj dopis do Bradavic).
Na byt jsem původně chtěla jet busem, ale to jídlo, káva a voda mě tak nabily, že jdu i zpáteční cestu pěšky. Najednou to utíká o dost rychlejš než před tím a cítím se o kus líp. Zajímavý, jak to tělo ve finále docela jednoduše funguje. Ani zima už mi není. I přes to jsem pořád zabalená v zimní čepici a 2 kapucách jak eskymoň, zatímco kolemjdoucí si troufaj i na kraťasy a tričko. So funny.
Na bytě házím teplou sprchu. Aaaa, taková lahoda! Člověk si takových možností pak vždycky o dost víc váží. Jediný, čeho jsem ještě dneska schopná, je promyslet plány na další dny. V 17 hodin přichází Luky z práce domů, dáváme spolu čajovej dýchánek u stolu v kuchyni a vyhříváme se na slunci přes okno. Co chtít víc? Jsem nadmíru spokojená.
Poslušně hlásím nachozených 18 kilometrů a o kilometrech stoupání radši nemám ponětí.
Trapnostřípek na závěr:
Přes den jsem byla na záchodě nacházejícím se v prostorách koupelny, Laura si nevšimla mojí přítomnosti a otevřela dveře zrovna ve chvíli, kdy jsem si v zrcadle prohlížela svoje břišáky. Omlouvala se a smály jsme se tomu. Já samozřejmě červená až na prdeli. Vysvětlovala jsem jí, že jsem si prohlížela svaly na břiše – už jsem jí totiž jednou říkala, že mají v koupelně fakt dobrý zrcadlo a světlo. Laura se zasmála a řekla mi, že je to v pohodě, páč dělá to samý.
Skvělý Lucie, větší kretén bys bejt nechtěla?
L.
