22.5.-Portobello Beach, National Portrait Gallery, coffee time v The Milkman, západ slunce na Blackford
Dobrý jitro všem, který taky rozlepujou svý oči odbíjením 5. hodiny ranní. Vlastně se o jejich rozlepení snažím ještě po cestě do kuchyně i při konzumaci snídaně (výjimečně žádná ovesná kaše, ale müsli s ovesným mlíkem…změna je život), u níž čumim ven z okna na Blackford a jeho křivky již zahalený do slunečních paprsků. Okeeej, východ na Portobello Beach jsem teda očividně prošvihla, ale trochu použitelnýho světla by ještě mohlo být. Spíš ne, ale přát si to přece můžu.
V 6:45 vyjíždím busem z Edinbra a uvnitř mě čeká trochu nemilý překvápko, není tu totiž displej s následujícíma zastávkama ani nikdo, kdo by zastávky hlásil. Jak snadno a rychle může člověk znervóznět, když najednou nemá svoje jistoty. Nicméně to možná bude vcelku vtípek, nemám páru, jak stanice, na který mám vystoupit, vypadá ani za jak dlouho bych se k ní měla dostat. Aspoň mě napadlo podívat se před odchodem z bytu na její název a když už mi intuice spolu s ne úplně krátkým trváním jízdy autobusem napovídá, že bych měla být blízko, ptám se chlapíka sedícího přede mnou, za kolik zastávek je Portobello Town Hall. Prej asi za 3, následně vystupuje a nechává mě napospas prázdným prostorům autobusu, jimž kraluje pan řidič. Ten mi hned na to oznamuje, že tohle je poslední stanice. Pravděpodobně zahlídl můj obličej podobající se výrazu smutnýho štěněte, rozhodl se mě nenechat napospas osudu portobellských uliček a radí mi, kudy se dostanu na pláž. Děkánek pane řidič, jste fakt dobrej chlap, nekonečnou zásobu arašídovýho másla vám i vašem dětem!
Do cíle přicházím po svejch, nakonec to bylo kousek. Pláž je moc hezká, slunce už je sice brutálek vysoko a svojí ostrostí mi vypaluje sítnici, ale nevadí. Se taky jednou nezbláznim, když budu na svět kolem sebe koukat svýma očima a ne přes hledáček. Akorát tu teda fučí dost studenej vítr, takže díky všem bohům, že jsem si včera půjčila zimní (ano, čtete správně, zimní) čepici od Lukyho.
No, abych se trošku zahřála, měla důkaz, že jsem tu byla a udělala trošku veselý ráno lidem procházejícím kolem, jdu si cvaknout pár selfíček. Aby měly aspoň trochu nějaký hodnoty, upevňuju foťák na stativ a zapínám samospoušť. Nebylo úplně moudrý postavit stativ na jakousi dřevěnou konstrukci, na který se držel jenom silou mýho úpěnlivýho očního kontaktu a vyšší moci. Tuto teorii potvrzuje i následných pár vteřin, kdy mi po cvaknutí závěrky foťák padá do písku. A to je přesně ta situace, která kdyby se stala někomu jinýmu a já měla to štěstí (smát se cizímu neštěstí – v rámci morálních mezí samozřejmě – je prostě prdel, nebudem si lhát) být u toho, jak ze sebe dělá vocasa na pláži, prodloužila by mi život neustávajícím smíchem minimálně o tejden. Takže povoleno i těm, který zrovna viděli mě. A budiž vám odpuštěno.
Jdu se radši najíst, to mi jde stejně nejlíp. Rozbaluju sváču – tofu zabalený v tortille. Ti, kteří měli tu možnost (a štěstí převeliký!) doprovázet mě na nějakých cestách už vědí, že je tohle kombo takovou mojí obědovou cestovní klasikou. Rychlý, zdravý, dobrý. Boom! Sváča na vyhřátý zídce s výhledem na moře. Nebudu vám lhát, není to úplně špatná kochačka, ale hory jsou prostě láska.
V 9 hodin vyjíždím busem z Portobella zpátky do Edinu a moje kroky pokračujou do National Portrait Gallery. Zase unikátní obleček, především ty zablácený pohory, vyloženě stvořenej pro návštěvu kulturních prostorů. Naštěstí dělám ostudu jenom sama sobě a za těch 22 let svýho života jsem se s tím nějak srovnala. Pokračujem. Do první počáteční místnosti vcházím se spodním pantem až u paty. Je totiž naprosto nádherná! Ten malovanej strop a zdi. Wow! Mířím do sekce fotografií, kde jsou k vidění i snímky od Francescy Woodman a teda…myslela jsem si o sobě, že jsem relativně dost psycho, ale zdaleka nemám na Fráno fotky. Každopádně bylo zajímavý je vidět a o noční můry ve spánku bude velmi dobře postaráno.
Historie se opakuje a jakmile nějaká slečna vidí, že vytahuju foťák a dokumentuju okolí, žádá mě 2x o selfíčko jí samotný na její mobil. Co bych pro druhý v nouzi neudělala, že jo. A oficiálně sama sebe pasuju na vrchního selfíčkaře v Edinbra.
Po kulturním zážitku se vydávám do kavárny The Milkman, kde pracuje kamarádka Pecička, doplnit kofein do žil. Trošku blbý je, že jsem žila v domnění, že se podnik nachází na jiný ulici, než doopravdy je, takže se musím vracet kus zpátky, ale stálo to za to. Už z dálky jsem věděla, kam přesně chci usadit svoje drahocenný pozadí, ale při bližším ohledání zjišťuju, že je vevnitř všude obsazeno. Sedám si teda na zahrádku před, ale moje prosby byly vyslyšeny a zanedlouho se uvolňuje místo mýmu srdci nejsympatičtější! Na sedačce (širokým parapetu) s polštářkama u velkýho okna. Můžu si tohle místo odnést domů, prosím?
Objednávám cappuccino s ovesným mlíkem (jinou kávu tady prostě nejedu!) a kakaovým posypem – ten se prej dává na kávu s mléčnou pěnou snad všude po světě, jenom v Čechách moc ne, a přitom je to mega dobrý a kávě to dodá šmrnc! Něco mi říká, že z tý přípravy kávy ve Skotsku budu hrozně rozmazlená.
V The Milkman pracuje mimo Pecičku další Čech – Tom – okamžitě si říkáme „ahoj“, rozjíždíme tykačky a následně mi pomáhá rozseknout životně důležitý rozhodnutí o tom, jakej si dám koláček. Volba nakonec padá na Millionaire Bite – sušenka, karamel a čokoška, asi jako Mars tyčka. Ty kokso! Jestli mám někdy umřít, ať je to právě teď s tímhle nebem v hubě. Sladký je to jak cecouš, ale k tomu hořkýmu kafču ideálka!
Nějakou dobu jen tak čumim z okna, popíjím kapůčo a kecám s Pecičkou. Konec rozjímání, přichází ta smutnější část – placení. Ovšem Pecička je nejvíc nejhodnější a ušetřuje mě tohohle jindy běžně srdcervoucího (nebo spíš peněženkorvoucího) závěru. Tímto děkuju moc ještě jednou, má milá!
Přichází čas vyrazit směr „prozatimní doma“, kde dobíjím baterky přístrojům i sobě a kecáme s Laurou u hrnku čaje. Možná by i bylo fajn dát svojí matičce vědět, že žiju, takže dáváme videohovor. Mamka s právě umytýma vlasama v turbanu, rozmazanýma očima od řasenky zahalená v šeru obýváku strkajíc nos tak blízko k displeji mobilu, že se až divim, že nevyšel displejem mým. Fakt jako, mamka a technologie…to je normálně na komediální román.
Odbíjí 8. hodina večerní a já jsem se rozhodla, že se ještě vypravím na západ slunce na Blackford. Nebudu lhát, jsem momentálně v lemra módu a moc se mi nechce, protože jsem po dnešku už celkem zmlácená, ale překecávám se. Výhoda samocestování, člověk musí překecat jen jednoho člověka – sebe.
Jít na západ slunce zřejmě dneska napadlo víc lidí, ale dokud kolem mě zběsile neběhá dav turistů, menší socializování ještě zvládnu. Z Blackfordu je na zapadající sluníčko fakt parádní pohled, ale jestli jsem říkala, že bylo na Portobello Beach větrno, tady je nefalšovanej hurikán. Nudle už mi tekla dost dlouho, jde se dom. Po cestě stejně ještě několikrát zastavuju na cvaknutí fotky. V tomhle jsem děsná. Teď se zas musím přemlouvat, abych šla domů a zahřála svoje skoro ledem pokrytý tělo v teplý sprše.
Ve 21:45 už nechávám dopadat kapky horký vody na svý záda. Tohle je vždycky tak nepopsatelnej vděk. Za to, že si promrzlá můžu užívat teplý vody ve sprše. Za to, že si hladová po dlouhým výletě můžu naložit velkou porci jídla. Za to, že se unavená můžu svalit do měkký a hřejivý postele. Za to fakt dík. Není to samozřejmost.
Po 12,5 kiláčkách mě dneska ke spánku nikdo dlouho přemlouvat nemusí.
Krásnej den to byl, dík Skotsko a milý lidi v něm!
L.
