20.5.-východ slunce na Arthur’s Seat, honba za záchodem, Calton Hill, stalking, Castelo Coffee, Rose Street, kavárna Brew Lab, National Scottish Gallery, park The Meadows, Dick Street
Konečně je tu den D. Nebo spíš den V jako východ slunce. Právě kvůli němu lezu ze svý vyhřátý postele už ve 4 ráno, posilňuju se snídaní a vyrážím na Arthur’s Seat – dneska už doopravdy. Vyšlápnu ho na jeden nádech a udělám epesní fotky. Věřím vím!
V 5 hodin vycházím ze dveří a něco málo před 6 ranní stojím na Arthurovi. Po cestě nahoru jsem potkala jen pár vran a akčnější holčinu, než jsem já, která už scházela dolu a nahlas si pouštěla techno z mobilu. Každej si to idylický ráno představujeme jinak, no. Nicméně mám radost, že se slečna vydává opačným směrem než já a možná to ještě neví, ale tu radost sdílí se mnou. Hudba, na kterou dokážete tancovat jenom v případě, že máte epileptickej záchvat, rozhodně nezapadá do mojí ranní romantický chvilky s mojí drahocennou osobou. Za svojí pulzující žilku na čele a rozjíždějící vzteklinu bych tedy neručila.
Nikde nikdo. Ticho a klid. Neskutečnej výhled. Oblečená jsem sice zase na eskymáka, protože tu fučí jak sviň, ale je tady tak nádherně! Jen tak si stojím na vrcholku Artíka, ani nedutám. Pohled na celej Edinburgh je k nezaplacení a ačkoliv se mi východ slunce vysmívá do mýho vymrzlýho ksichtu, dech beroucí je to i tak. Nedá mi to a dělám si s těmahle božíma panorámátkama selfíčka. Jakmile pak několik příchozích vidí, že fotím zrcadlem, prosí mě o fotky na jejich mobily. Hlavní selfíčkař Luc k vašim službám!
O něco víc jídla a dokázala bych se tu nahoře kochat několik hodin, ale moje hranice otužilosti a velikost močáku na to mají momentálně jinej názor. Pomalu tedy scházím dolu druhou stranou Arthura a míjím se s pár sebevrahama – lidma, který tenhle kopec vyběhávaj. Doufám, že jsem si ráno do tý ovesný kaše nenasypala místo proteinu něco ostřejšího, protože tohle teda fakt nechápu. Já jsem ráda, že jsem ten kopec vyšla a pořád ještě žiju, natož abych se pokoušela o nějaký divočejší pohyby.
Rozdejchávám tenhle ranní šok a pokračuju cestou dolu po hřebenovce. Scházím k nedaleký zřícenině, na klasičku házím pár póz pro foťák, protože kde se nevyfotíš, jako bys tam nebyl. Mezitím se objevujou nový příchozí, naštěstí pro mě až pár sekund po tom, co jsem dofotila své poetické a éterické selfportréty. S mládenci se zdravíme a jeden z nich mě upozorňuje na to, že támhle o kousek dál viděl králíka. Evidentně stihli zaregistrovat mé zapálení pro fotografii a usoudili, že by zdokumentovaná králičí ouška mohla moje srdéčko potěšit. Svoje pocity z pozorování ušatce tu moc rozepisovat nebudu, ale vypadalo by to nějak takhle „ťuuuu..muciky puciky..majeej..šulda roztomilej“.
Dost srandy, začínám se dostávat do svojí obvyklý prekérní situace. Je to asi 2 hoďky bez záchoda a můj močák očividně není takovej obr (zbytečný informace o mojí vylučovací soustavě coming soon). Mířím k Dynamic Earth, což je geologická atrakce, která má architektonicky znázorňovat Zemi. Pro mě je ale momentálně důležitý to, že se Luky v souvislosti s Dynamic Earth zmiňoval o zdarma záchodech. Škoda, že je zavřeno. Však je taky 7 ráno, Lucie! Honba za záchodem tedy pokračuje. Dostávám se k nedalekýmu hřbitovu, potřebuju fakt neskutečně chcandit, ale když už tu jsem, jdu ho trošku omrknout. Nakonec navštěvuju i Calton Hill, kterej se nachází poblíž a opět, když už jsem se tu objevila, byla by škoda ho vynechat. Nerušeně se tu procházím a s nenápadností slona schovanýho za stéblem obilí hledám záchody. Zatímco jsem se oddávala myšlenkám na prázdnej močovej měchýř, zamířilo ke mně štěně kolie a svýma packama se od mýho těla odrazilo jako od trampolíny. Hroznej roztomilouš! S pohledem upřeným na tu roztomilou chlupatou kouli komentuju směrem k paničce slovy „like a bear“. Paní s náznakem opatrnosti v hlase pro případ, že mluví s pacientem na vycházce, opakuje „like a bird?“. Asi vskutku dobrá výslovnost Lůca. Paní ani štěně uraženě nevypadaj, tak asi v pohodě. Pro jistotu se ale rychle loučím a odcházím dřív, než dorazej pánové v bílém. Aby toho totiž nebylo málo, potkávám na Calton Hill kluky, se kterýma jsem se míjela u zříceniny. Já vás nestalkuju, přísahám!
Objevuju se na Princess Street, procházím všemožnýma uličkama a hledám jakoukoliv spásnou kavárnu nebo hospodu, kde bych poprosila o možnost ulevit svýmu ve švech praskajícímu močáku! Situace už je vážně akutní a do toho začínám mít mega žízeň – to je fakt nejvíc kombo. Vzpomněla jsem si, že tu Pecička (kamarádka z Děčína) pracuje v blízký kavárně Castelo Coffee na Castle Street, vydávám se tedy tímhle směrem a trochu předčasně slavím, záchod tu totiž nemaj. Ou shit, princeznu a půl Edinburghu za záchod, prosím! Nicméně kavárna je to moc příjemná a ty dortíky…mmmm…doporučuju!
Svýma krokama brázdím dlažbu Rose Street, celou ulicí se mi nad hlavou táhnou zavěšený světýlka. Ve tmě to musí bejt naprostá paráda! Cestu si razím skrz Princes Street Gardens a o kousek dál se tyčí Scottish National Gallery, kam jsem se stejně chtěla podívat a určitě maj free záchody! Škoda, že je otevírací doba až od 10, za hodinu to už nedám. Muzeum! Zavřeno. Miluju tyhle nadějný chvíle. Kdybych čůrat nepotřebovala, určitě bude všude zrovinka otevřeno. Nakonec navštěvuju kavárnu, kterou mi doporučoval Luky – Brew Lab. Záchooood! Díky Bohu, můj močák pláče štěstím. Objednávám cappuccino s ovesným mlíkem. Cena 3,45 liber, ale ta chuť stojí za to. Interiér vypadá, jako kdyby si tu lidi před rekonstrukcí řekli „hele, neotevřeme tu zejtra kavárnu?“ a další den jí fakt otevřeli, ale má to právě šmrnc, hraje tu příjemná hudba a obsluha je taky dost v pohodě.
Čas na trošku kultury, to znamená směr National Scottish Gallery, u který už jsem se dneska na pár vteřin zastavila. Dveře mi otevírá pán v obleku. Aleee, dobrý den, já mám na sobě špinavý pohory a legoše. Docela kulturní a elegantní žena, to se musí nechat. Ale galerie moc pěkná! Kolikrát nechápu, že se koukám na obraz a ne na fotku. Já, která je ráda, když nakreslí sluníčko jako kolečko s čárkama.
Po cestě domů se stavuju v mém nakupovacím ráji – Lidlu. Rozmístění potravin už znám nazpaměť. Na byt přicházím ve 12 hodin a jsem docela ve stavu rozkladu. Ono 6,5 hodiny chůze udělá svý, ale žádný slzičky, jde se obědvat a porelaxovat u knížky.
Blíží se čas svačiny a byla by škoda nepoctít svůj žaludek nějakým typickým skotským pokrmem. Na ovčí žaludky úplně nejsem, ale takový scones ochutnám moc ráda! Do každý nohy jeden bochánek a Skyr k tomu, aby svaly nikam neutekly. Pokud o scones slyšíte poprvý, jsou to takový malý bochánky, který se dělaj na slano i sladko. Slaný se sýrem (ty jsem ke svý smůle ochutnat nestihla) a sladký s rozinkama, vlastně bych je přirovnala k naší vánočce nebo mazanci. Takže zkrátka nechutně dobrý.
V 17:20 mi to nedá a vydávám se do nedalekýho parku The Meadows. Přirovnala bych to k Mariánský louce v Děčíně, akorát tak 10x větší. Hodně lidí tu v partičkách posedává na dekách, hází si lítacím talířem, běhá, jezdí na kole, venčí svý čtyřnohý kámoše (to nemá bejt žádná narážka na podnapilý kamarády, bavíme se o psech) nebo se jen tak prochází. Působí to tady na mě fakt přátelsky a mile. Moc příjemný prostředí.
Vracím se zpátky na byt okrajovýma uličkama, kterýma jsem ještě nešla a po cestě se dostávám na ulici, jejíž název je fakt něco pro moje velmi slušný a křehký já – Dick Street. Nebudu lhát, vykouzlilo mi to úsměv na tváři.
V 18:30 jsem in da home a potkávám se tu s Laurou. My God, chudák holka, že musí podstupovat to moje „něcojakoanglickyznějící“ žvatlání, ale fakt se snažím, čestný pionýrský! Každopádně mám z našeho dialogu docela radost, konečně je to totiž delší rozhovor než „how are you today?“..“eeeeh..oke…eeeh..and you?“.
Ale je čas se s Laurou rozloučit. Postel volá a její líbezný hlas se nedá nadále odmítat. Obzvlášť po 23 kilácích v pohorkách. Nemusí volat dvakrát.
Už běžím, postýlko ještě na pár dní má!
L.
