18.5.-klasický skotský počasí, National Museum of Scotland, Royal Observatory, malinko deštíček
Probouzím se vyspaná (ano, čtete správně, „vyspaná“..žádný písmenkový záměny, prosim pěkně) jak princezna a dneska se výjimečně i jako princezna cejtim, proto se při pohledu z okna uchyluju k rozhodnutí, že dopoledne strávím s knížkou a s trochou štěstí podpořím růst svých polomrtvých mozkových buněk. Chčije a chčije.
Po řádném obědě (to aby v Edinburghu nedošlo k nějakým neobjasněným vraždám) se vydávám prozkoumat město. Vypadá to, že se počasí už trošku umírnilo, ale já mu stejně nevěřim ani paprsek mezi mrakama a počítám s tim, že jen co za sebou zabouchnu dveře, začne na mě ten týpek shora házet kýble vody.
Přicházim do National Museum of Scotland. V suchým oblečení. Podezřelý. Nicméně v National Museum of Scotland je dobrovolný vstupný a ještě k tomu je dneska sobota, tak si asi dokážete představit, jaký tuleníčko tu probíhá. Narozdíl od vstupnýho z mojí strany dost nedobrovolný. Ale tak nejsem žádný vořezávátko, že jo. Vzhůru za kulturou, historií a vším tímhle, co mě určitě udělá zas o kus moudřejší.
Muzeum má celkem 7 pater, ve kterých najdete snad úplně všechno. Od historie Skotska a okolního světa, přes exponáty z přírody, umění, desing a módu, až po vědu a technologii. Milion lidí, milion věcí. Chtěla jsem bejt za šprtku a číst si všechny informační tabule, ale kdybych to opravdu měla v plánu, musela bych si na to vyhradit minimálně tejden včetně nocí. Na tenhle fakt přišli nejspíš i scénáristi filmu Noc v muzeu (velmi příhodný název musím říct). Konečnej děj se teda stočil do úplně jiných koutů muzea, ale nepochybuju o tom, že prvotní nápad na název filmu se do jejich hlav vetřel právě při přelítávání nahuštěnejch informačních tabulí očima. Dávalo by to smysl, takže pokud s mojí teorií někdo nesouhlasí, nechť mi nezanechává žádnou zprávu a nekazí mi radost. A netvařte se, že ten čtenej text v muzeích vnímáte. Pěkný kecy prdy.
Každopádně jsem v muzeu strávila asi 3,5 hodiny a to jsem to prolítla podobně jako Harry Potter na Nimbusu 2000. A rozhodně doporučuju! Bylo to božácký.
Při zpáteční cestě dom ještě doplňuju nějaký jídelní zásoby v Sainsbury a v Tescu (mimochodem, už jsem se zmínila, že nakupování jídla je snad jediný nakupování, který mě baví?). Po příchodu, do mýho dočasnýho „doma“, si dávám menší workoutek s odporovací gumou, kterou jsem si s sebou vezla, protože jsem měla takový tušení, že mi tenhle druh pohybu bude chybět. Evidentně se docela znám. A díky Lukymu a Lauře za jejich dlouhou chodbu v bytě, na výpady ideální.
Nedalo mi to a v 19 hodin vyrážim směr Royal Observatory, což by pěškobusem mělo trvat cca 20 minut. Jo a jen tak mezi řečí takový zajímavý zjištění – většinou mi stačí, abych si neznámou trasu jednou prošla a při dalších návštěvách už nemám problém s orientací. To já jen tak, že kolem mě občas panujou dost trapný stereotypy ohledně žen a jejich orientačního smyslu. Jak je vidno, není to obecně platící teorie. A jsem na to náležitě hrdá. Ba dum tsss.
Royal Observatory je hezká, přes zeď, ale hezká. Nejspíš se dá navštívit i zevnitř, ale při lowcost cestování hold musíte občas nějaký radosti oželet. A jídlo to nebude (aspoň v mým případě).
Štráduju si to ještě na Blackford, dneska akorát z opačný strany. Při cestě nahoru dopadá na mou jemnou a pohlednou tvář pár dešťových kapek. Nebo by ten poletující pták nade mnou měl víc posilovat pánevní dno. Kdo ví. Každopádně dělám 2 selfíčka uprostřed svahu a začíná pořádná chcanda. Je načase se vrátit. Jestli jsem před tím psala něco o kbelíkách s vodou, pak mě teď týpek shora nešetří a míří na mě zahradní hadicí. Jsem jedna velká pochodující kapka deště. Celý moře možná.
Domu přicházím ve 20:15 a snažim se Lukyho s Laurou nevytopit. Sušim věci všemožně po radiátorech, dávám teplou sprchu (studenou už mám za sebou) a utěšuju svoje chuťový pohárky poklidnou večeří.
Před odchodem do říše snů věnuju svýmu tělu ještě 20 minut protahování, což praktikuju každej večer. Nemůžu si dovolit bejt zkrácená ještě víc, těch 153 cm mi k nefér životu bohatě stačí.
Chodidlo dalo chodidlo a je z toho dneska 12 km.
Chodidlo a pusu tobě, co zrovna čteš tyhle řádky. Vidíme se v příštím díle.
L.
