26.5.-Rosslyn Chapel, to ne já…to navigace, Roslin Castle, Roslin Gunpowder Mills, Roslin Glen Country Park, chcanda chcanda everywhere, Canal Walk, honba za cheese scones, dokument Our Planet
V 7:30 se probouzím do dnešního rána, v klidu se nasnídám a chilluju, není úplně kam spěchat. S nově spřátelenou duší Míšou se domlouváme na společnou návštěvu Rosslyn Chapel, ale nechce se jí jet už ve 12:15, někdo má evidentně rád pomalejší ranní rozjezdy víc než já. Už jsem ani nedoufala. Vyrážím tedy sama, protože jen cesta tam trvá 40 minut a ráda bych stihla ještě nějaký další místa.
Jsem tu, stojím u Rosslyn Chapel a jelikož se za vstup k ní platí, obcházím jí jen dokola za zdí a čučim na ní přes mříže. Studentská chudoba přináší svoje oběti (nebo možná ty kapučínka, dortíčky…). Dál se vydávám k Roslin Castle, scházim ale na nějakou úplně jetou cestu (jestli můžu tu pěšinu, kam se vejdu jenom ve chvíli, kdy kladu jedno chodidlo před druhý, oslovovat tak honosným pojmenováním). Smrdí to tady asi tak, že si sem každej druhej dojde vykonat potřebu (menšího i většího formátu), ještě je to umocněný tím, že pršelo a teď praží slunce. Topíček ty vole. Každopádně vinu ať si nese navigace, vložila jsem do ní všechnu svojí důvěru a takhle to dopadlo. Moje vlastní navigační schopnosti jsou naopak víc než v pořádku. Jako vážně ale. Výjimečně nejsem sarkastická.
Při snaze najít vhodnější a možná i míň aromatickou cestu se brodim skrz plochu porostlou věru vydatným množstvím kopřiv. Jestli po všech těch žahancích nebudu už do konce života zdravá, tak nehraju. Výtečně…nalézám cestu pro normální lidi, taky po ní zkusim jít. Teda až po tom, co přelítnu tu zeď přede mnou jako Van Damme.
Roslin Castle jsou 2 rozbořený stěny vedle domu jakýhosi soukromníka, takže fakt vodvaz. Na zpáteční cestě se přede mnou objevuje hřbitov, tak se jim jdu trochu projít. Je docela pěknej, takže trochu zachraňuje situaci. Pokračuju k Rosslin Gunpowder Mills (v mejch poznámkách jako „gunpowder miliněco“ – asi radši nekomentuju). Cesta tam vede skrz Roslin Glen Country Park, kterej teda, přátelé, taky žádná hitparáda. Nejenom, že tu pořád všude cejtim chcandu, ještě k tomu tu taky všude roste česnek, takže naprosto briliantní kombo.
Rosslin Gunpowder Mills představujou asi 2 polorozbořený budovy, parádička veliká. Vzdávám svojí naději na nadšení z okolních památek a vracím se na autobusovou zastávku směr Edin. V Edinburghu si procházím kus Canal Walk na doporučení od Lukyho. Místo i procházka fakt krásná! Neskutečně peaceful (já vim, já vim, ta angličtina v českejch textech, ale v anglický verzi se sem to slovo prostě hodí tisíckrát víc teď). Takový Benátky ve Skotsku. Hromada lidí tu jezdí na kole, běhá, venčí psy. Mega pěkný! Upřímně, radši bych šla 2x tuhle trasu než tu předešlou destinaci, ale tak aspoň můžu říct, že jsem u těch památek byla a pro příští návštěvu Skotska vím, že znovu si ten zážitek dát nemusím.
Přicházím na naší ulici a sháním ještě mnou vytouženej cheese scone za odměnu – dneska si ho vyloženě zasloužím – ale hledat v neděli pekárnu, kde by prodávali kvalitní, poctivý a prvotřídní scones, je pěkná hovadzina. Slevuju ze svých požadavků a vypravuju se vstříc Tescu. Ani tam cheese scones nemaj. Ze zoufalství a hladu si kupuju cheese twix z listovýho těsta, co Lukymu chutná a jako jooo, neurazí. Mimo jiné se v Tescu potkávám s Laurou, takže odcházíme domů společně. V 18:30 jsme na bytě, večeříme a koukáme už i s Lukym na dokumentární pořad o planetě, kterej namlouvá David Attenborough. Určitě budete znát, jmenuje se „Our Planet“ a moc moc moc vám ho doporučuju! Neskutečně nádherný záběry, fakt že jo! Davidův hlas k nim pasuje jak řiť na mísu a já už dlooooouhý léta neviděla tak kvalitní dokument. Každopádně i při takový kvalitce, která se odehrává před mýma očima na televizní obrazovce, mám oční víčka jak z olova. Po 20 kilácích, vydatný večeři a exkrementomočočesnekovejch výparech ve velký části dne se není čemu divit.
Pac a pusu, jdu chrnět.
P.S. Ale ten dokument, ten si fakt pusťte!
27.5.-na návštěvě v posilce Edinburgh University, jsem princezna vole, nebe v hubě s raspberryjam brownie, Coffee Brew Lab s Míšou
Budík mě v 7 ráno vytahuje z postele za palec u nohy a kdybych se tak moc netěšila na snídani, asi ho nechám tahat, jak se mu zlíbí. V 9 hodin se s Lukym vypravujeme do místní posilky Edinburgh University, do který se zamiluje snad každej, kdo se nějaký fitness větvi věnuje. Je tu totiž hromada místností se vším možným. Luky mi dělá průvodce, abych se tady úplně neztratila (což, musím uznat, není zas tak složitý) a pak si jde cvičit po svým. Posilovací stroje, TRX, boxovací pytle, spinning, vzpírání, místnost na pilates…jen si vybrat. Moje křehký já zůstává v prostorách pro weightliftery. Ještě s jednou jedinou holčinou tu zastupujeme skupinu něžnýho pohlaví. Všechny dobrý místa (vlastně skoro jediný místa) jsou zabraný borcema s bicákem větším než moje hlava, tak se klidím do stísněnýho prostoru, kde si jedu svoje mrtvolky, dřepy a snatche. Následně se vydávám prozkoumat další možnosti, trochu bloudim (já vám to říkala) a nakonec se objevuju v oddělení s takovýma divnohrazdama, zkouším pár shybů, ale moc těm tyčím nevěřim, pokračuju dál. Otvírám dveře do jakýchsi pilates prostorů, je to tu takový hodně holčičí, jednoručky max 10 kg a všichni se tu protahujou. Pouštím se teda do pár sérií jednoručkosnatchů, do planku a završuju rychloprotažením.
Doma do sebe házím oběd, smývám nelibý odér a za hoďku vyrážím za Pecičkou na návštěvu do Castello Coffee. Láká mě na raspberryjam brownie a já samozřejmě neodolám. Skvěle mi to zalepilo hubu, ale je to tak neskutečně čokoládový a boží. Nebe v hubě, nekecám! Zatímco umírám blahem, dostávám od Pecičky doporučko na kavárnu nedaleko, kterou se s nadšením a odhodláním vrhám prozkoumat, ale už z dáli vidím, že je plno. Osud tomu tak chtěl, a tak se podruhý ocitám v Brew Lab. Jejich cappuccino prostě miluju a salted caramel brownie jsem si taky neodpustila. V kombinaci s tou hořkou kávou je to požitek k nezaplacení! Cca za hoďku přichází i Míša, dáváme řeč a obě jsme mega nadšený, protože Míša dostala práci v jedný ze skotských kaváren.
Míšu doprovázím na bus, loučíme se a já už se blížím k domovu. Po příchodu mi Luky ukazuje jeho fotky z cest. Myslím si, že jeho tvorba je fakt parádní a stojí za to, abyste na ní hodili očko, takže tady můžete najít všechny ty supr čupr záběry – lukassvoboda.com !
Po dni našlapaných 10 kilometrů, po véče a pokecu s Laurou si užívám zbytek večera ve společnosti knížky a postele.
Takhle by to šlo.
P.S. Zvědavost mi nedala spát a spočítala jsem si, kolik kiláků jsem zvládla zdolat za uplynulých 10 dní. Vychází to na 160 kilometrů, cca 16 km na den. Za mě dobrý!
28.5.-budíček na 2:50?!, ach ty milý lidi, že peníze na zemi nenajdeš?, ovesná polívka, být stále mlád, odlet
Zvonící mobil ve 2:50 ráno, ano, to je budíček prosim pěkně. Cože? Já spala? Ty brzký ranní lety jsou občas fakt peklíčko. Ale dost keců, je čas vrátit se zpátky DOMŮ.
Do autobusu nastupuju se značnou nejistotou, protože mi není zcela zřejmý, na jaký zastávce mám vystoupit a nechat si uletět letadlo není úplně situace, kterou bych si přála. Řidič mi naštěstí ochotně radí, jaká zastávka je ta moje. Skvělej týpek, díky moc!
Stojim si stojim na zastávce a čekám na navazující spoj na letiště. Na zemi kousek ode mě zahlídnu třepetající se bankovku. Kolem mě stojí další 3 lidi a já nechci vypadat jako rich bitch, ale kálet na to, zvedám peníze před nástupem do busu. Přesnou částku už si nevybavuju, ale ve 3 ráno mi to na tváři rozhodně vykouzlit úsměv dokázalo.
Na cestu jsem si před odchodem z bytu uvařila ovesnou kaši, ze který je teď díky zapařený krabičce spíš ovesná polívka. Okeeej, to už tu párkrát bylo. Nic, co by mě vyvedlo z míry. Ráda bych si jí snědla v buse, ale vypadá to dost nebezpečně a já jsem prase i při jezení na nepohybujících se místech, takže to radši nechávám až na letiště. Pár sedaček za mnou se výrazně hlasitě baví skupinka značně opojených (láskou a inteligencí rozhodně ne) klučíků s dívčinama v podobným stavu. No jo, někdo se vrací z párty a teprve půjde spát, někdo už má vstávačku za sebou.
Na letišti. Všichni se ženou k odbavení a Lucie si žere polívkovou ovesnou kaši u eskalátorů posazená na zábradlí. No přece to nevyhodim, pff. Na pohodku stíhám dojít tam, kam mám a ani pohory s kovovýma cvokama si u kontroly sundavat nemusim. Cool! Kontrolorka se mě ptá, kolik mi je. Odhaluju jí kousek ze svojí identity a odpovídám „22“. „You have really young face.“ Jojo, to už jsem někde slyšela. Ale je to moc milá slečna, tý fyzicky ubližovat nebudu.
A je to tady. Sedím v letadle, oči jako angorák z tý kvality dnešního spánku a dobrodrůžo ve Skotsku je u konce. Viděla jsem spoustu krásnejch míst, zažila klasický skotský počasíčko, ochutnala výborný kafíčka a koláčky, poznala nový milý lidi. A vyzkoušela jsem si, jaký je cestovat sama (víceméně). Jaký je sama si ovšem rozhodovat a sama se sebou být. A bylo to boží. Všechno tohle.
Takže co si vlastně odnáším s sebou? No zážitky přece! Ty jsou vždycky k nezaplacení.
A ještě jednou MEGA OBROVSKÝ SUPER ULTRA PŘEVELIKÝ SRDEČNÝ DÍK Lukymu a Lauře. Objímám!
Tak domove, už letím.
L.
