Už je to nějakej ten rok, co toužím po cestování jen sama se sebou. Nikdy jsem k tomu ale neměla dost odvahy, naopak spíš hodně výmluv typu: „Ještě nemám tolik nalítáno.“, „Nevim, jestli je moje jazyková úroveň angličtiny dobrá natolik, abych se domluvila.“, „Jsem holka, jediný přání místních bude mě okrást a zabít už na letišti.“. Teda, abych to uvedla na pravou míru, výše vypsaný myšlenky se mi honily hlavou možná někdy v 16ti letech. Čím starší jsem byla, dokázala jsem na téma cestování nahlížet z trochu jinýho pohledu a věděla jsem, že v zemích, kam se třeba jednou podívám, žijou lidi jako my, většinou pracujou nebo studujou, mají rodiny a svůj život. To, že tam za nima přifrčí nějaká Hermannová je zrovna moc nevytrhne, stejně tak jako nás nechávají chladnými zahraniční turisti v Praze. Taky je nechceme zabít. Aspoň valná část z nás.
No, letenka dala letenku a já se měla vydat na cestu do Skotska.
Poprvý sama.
Tak pojďme na to!
17.5.-odlet, pomoc od místních, seznámení s Laurou, Blackford, otužilý Skoti
Je sice pěkný, že už vim, jak to na letištích chodí, ale práci mi to stejně moc neusnadňuje, když se u kontroly prdelim půl dne. Vyndat brašnu s technikou z batohu, taky peněženku, pinzetu (no ano, beru si jí s sebou, to abych přes to obočí za pár dní ještě něco viděla), klíče, dežodorant, sundat bundu, hodinu rozvazovat tkaničky na pohorkách, který musim sundat taky, protože kovový cvočky jsou mrchy. Paráda, procházim v pohodě, teď zase všechno narvat zpátky do batohu a nenechat si kvůli zavazování pohorek uletět letadlo.
Po tomhle sportovním výkonu mi trochu vyschlo v krku, škoda, že za kontrolou nejsou žádný záchody, abych si mohla napustit vodu do flašky. Myslej si, jak jsou vyčůraný (aspoň někdo z nás momentálně), ale na mě si nepřijdou. Žádnou 250ml flaštičku za 100,- si na palubě letadla kupovat nebudu! Takhle okrádat chudý studenty, kterým za 14 dní končí status studenta, takže už mají jen několik málo dní na to, aby si mohli postěžovat tímto způsobem. Ehm…ne, že by to byl můj případ.
Nástup na palubu, prosím! A jakou sedačku asi tak může mít největší pochcánek v letadle? Ta u okna je jasná volba, dneska už je tý srandy na mě nějak moc. Rozcvičku, kterou jsem nazvala „sdovolenímprosímomlouvámseděkuju“ manželský pár, sedící vedle mě, absolvoval jen jednou. Vůbec netušej, jak velký štěstí maj. Z pohledu mých ledvin a močovýho měchýře tedy probíhal let v naprostém pořádku, což rozhodně nemůže říct žádný z mých uších. Ani zevní, ani střední, ani vnitřní. Žádný prostě. To přistávání je za trest. A nezkoušejte na mě nějaký cucání bonbónů, zívání nebo žvejkání. Na tyhle 3 činnosti už bych si skoro mohla založit živnost, jak pilně jsem je při přistávání v letadlech praktikovala. Jediný, k čemu mi to pomohlo, byl odřenej jazyk z toho neustálýho cucání. Dík moc.
Samotnou mě to překvapuje, ale už sedím v autobusu, kterej mě odveze z letiště na zastávku kousek od bytu mýho kamaráda Lukyho a jeho přítelkyně Laury, v němž následujících 11 dní budu ukládat svou hlavu ke spánku a prát si fusky v ruce (toto souvětí je věnováno ponožkovým obětem padlým při válce v boji o místo v mém batohu). Pana řidiče jsem při vstupu do vozidla ještě poprosila, aby mě vykopnul na zastávce Salisbury Place. Byl z toho trošku zmatenej nebo spíš já, protože jsem jeho vysvětlivkám rozuměla asi míň, než bych potřebovala. Usazuju tedy svůj velectěný zadek na sedačku a dělám, že moc dobře vim, kde mám vystoupit. Ze sedadla přes uličku si ke mně přisedá starší pán, slyšel totiž můj rozhovor s řidičem, a hned mi na svým mobilu ukazuje zastávky, který předcházej tý mojí a pro jistotu i čas, ve kterej bychom se měli na mojí cílový stanici objevit. Jsem moudřejší jenom o půlku mozkový buňky navíc, ale i tak mě fascinuje ta ochota místních lidí, a to jsem ve Skotsku tak 10 minut.
Pán vystupuje, řidič se najednou zvedá ze sedadla a vypadá to, že někoho mezi cestujícíma hledá. Hledal mě, aby mi vysvětlil, že se v autobusu na displeji přede mnou zobrazujou nadcházející zastávky a podle toho se můžu orientovat. Neskutečný lidi.
Jupíjej, došla jsem k Lukymu na byt i bez toho, abych se ocitla na opačný straně ostrova. Seznamuju se s Laurou, rodilou Skotkou a zkouším na ní svojí zakrnělou komunikační úroveň angličtiny. Cejtim se jako v situaci, kdy mě zahraniční turista požádá o navigování k nejlepší restauraci v našem městě. Takže fakt bídně, ale nejsem tak marná. Luky mi půjčuje jeho erární mobil, do kterýho mi stáhnul offline mapu Edinburghu – cool, vypadá to, že nebudu úplně ztracená.
Doprovázím Lukyho do Le Bistrot, kde pracuje a následně od něj dostávám tip na procházku k Blackfordu, což je kopec cca 20-30 minut od jeho bytu. Vydávám se tedy zdolat svůj první turistický bod. Přecházím rozlehlou louku, kde se potuluje spousta pejskařů se svýma čtyřnohýma kámošema, pečlivě proto sleduju místa, na který v blízkých okamžicích položím svoje chodidlo. Už jsem skoro na vrcholu, akorát ještě zbejvá vyšlápnout těch pár (set) schodů, ze kterejch má očividně velkou radost i chlapík zdolávající počáteční stupínky. Probouzí se ve mně skandující motivátor, kterýho občas zapínám na crossfitovejch trénincích a mám chuť týpka povzbudit „Pooojď, ještě můžeš! Hezky jedeš! Pojď ještě chvilku!“, naštěstí (pro mě) svůj motivující hlásek včas utiším, vím totiž, jak milá jsem já, když jdu do kopce a někdo na mě mluví. A jestli máme s týpečkem tuhle vlastnost společnou, to se mi moc zjišťovat nechce.
Stojím na Blackfordu, je tu málo lidí a fakt krásný výhledy na Edin zalitej sluníčkem. Po chvíli kochání se do mých zad opírá lehce ledovej větřík, kterej nechává ledovýma i Skoty oděný v kraťasech a tričkách, zatímco já vypadám, že jsem dorazila na návštěvu z Grónska. Opouštím tedy všechny přítomný otužilce a vyrážím zpátky na byt.
Dneska 6 km v mejch krátkejch a výjimečně oholenejch nohách (nebudu přece v zahraničí dělat ostudu) a z celý tý euforie už se nemůžu dočkat, až skočím šipku do peřin.
Bude to ještě jízda a teprve začíná!
L.
