Winter wonderland

Sníh, my dva, láska a zimní pohádka...

Tyhle řádky budou věnované tomu nejhezčímu pocitu, který si nesu v srdci...lásce. Neumím si představit kráčet životem bez své polovičky, bez něj. Tenhle krásný pocit bych tak moc chtěla darovat všem. Umíte si představit svět, kde se všichni mají v lásce, udržují mezi sebou respekt a jsou vůči sobě otevření...? 

A jaká je ta naše? Přesně taková, díky které dokážeme náš vzath naplňovat a živit. Jsme vůči sobě naprosto otevření ve všem, nemáme před sebou tajnosti a strašáky. Když nastane problém, řešíme ho, diskutuje o něm. Umění si promluvit a naslouchat mě naučil až on a už si bez toho jakýkoliv vztah nedokážu představit. Najednou můžu být zcela sama sebou a nesnažím se, aby mi četl z výrazů a narážek, ale narovinu mu sdělím svoje přání, myšlenky, prostě cokoliv. Náznaky u nás nefungují. Pochopila jsem konečně v čem je to mužské myšlení jiné a díky tomu se dokážu vcítit do jeho kůže. 

Stejně jako on našel odlišnosti v tom našem. Že emoce nejsou nepřítel, ale musí se s nimi umět zacházet. Že díky větší empatii dokáže lépe jednat s kýmkoliv, kdo je citlivější než on sám. Díky vzájemné důvěře jeden druhému jsme dali šanci se tomu druhému otevřít. Zná moje slabosti a nejcitlivěší stránku mě samotné a já zám tu jeho. 

Posiluje nás důvěra, umění komunikovat, otevřenost, schopnost dělat kompromisy a učení se tomu, že na vztahu se musí neustále pracovat. Stejně jako se v čase měníte vy, mění se postupně i vztah. A tohle uvědomění ja začátek toho, že to může do budoucna fungovat. Nic prostě není zadarmo, ani šťastné partnerství nebo manželství. Ale odměnou za tu dřinu jsou láskyplné chvíle objetí, porozumění, náruč a přijetí. Něco takového za to rozhodně stojí a já bych to za nic nevyměnila. Ten pocit štěstí, kdy se ráno vedle sebe probudíme, hledíme si do očí a nemusíme v tu chvíli říkat vůbec nic, protože to všechno cítíme a prožíváme, je k nezaplacení. Jak strašně moc si přeju, aby každý v životě našel někoho, vedle koho se může cítit úplně stejně. 

Když tuhle lásku objevíte, můžete být konečně sami sebou. Všechny malichernosti světa se vám najednou začnou zdát zbytečné. Máte větší sebedůvěru, lepší pocit ze všeho, co děláte, více odvahy a usilí měnit věci a posouvat se. Společně ruku v ruce za šťastným životem. Protože ať si každý tvrdí, co chce, jediný cíl v životě nás všech je být šťastný a spokojený. A všechny ty majetky, věci, uznání a úspěchy jsou jen cesta, jak se k tomuhle cíli chce každý přiblížit.

Ale nemyslete si, že to bylo nebo je to u nás vždycky růžové. To by byla pohádka, ale my žijeme skutečný život. Vždycky se jednou za čas přihodí něco, kdy se neshodneme, nebo stropím emoční scénu, protože jsem někdy citlivější než obvykle a začnu si to víc brát. Ale nikdy na sebe nejsme vyloženě zlí a neříkáme slova, kterých bychom pak museli nutně litovat. Hádky a neshody se ve vztahu prostě stávají. Co je ale důležítější, je způsob, jak je pak po vychladnutí řešíte. Oba jsme se naučili si otevřeně říkat, co nám vadí, proč jsme vyletěli z kůže a jak to příště zlepšit. Tady opravdu platí, že z chyb se člověk učí.

Naše láska je i o tom, že se bereme takoví, jací jsme, se všemi chybami a nedokonalostmi. Nesnažíme se násilím a nátlakem měnit toho druhého, k obrazu svému. Inspirujeme se a respektujeme. Já mu ukázala tu emoční stránku a empatii, on mě zase logičnost a kritické myšlení. Vysnívat si svou životní lásku, je podle mě naprosto marný. Jsme natolik jediněční, že najít dokonalý protějšek je skoro nemožné. A i když ho objevíte, ani to není záruka trvalého vztahu. 

Všechny naše společné rozdíly a odlišnosti nás učí na vztahu pracovat. Naučily nás společné komunikaci, umění diskutovat, argumentovat a odůvodňovat naše postoje a názory. Naučili jsme se repektovat sami sebe i jeden druhého. Objevili jsme sílu v odlišnostech i věcech, které nás spojují. Máme svůj společný čas, který trávíme aktivitami, co nás baví, i ten mimo vztah. Prostě rovnováha. 

A ta by podle mě měla panovat i v sexu. Zajímavé, jak se v tom ženském světe o téhle součásti vztahu tak málo bavíme. Jako by v nás přežívalo tabu našich rodičů, od kterých jsme o sexu nikdy nic nezaslechli. Podle mě je to nedílná součást vztahu a pokud nefunguje, nemůže dřív nebo později fungovat ani vztah. A to i přesto, že si ve všem ostatním rozumíte. 

Takže je tohle téma na denním pořádku stejně jako nákup rohlíků nebo plánování dovolené. Je to téma, o kterém se dokážeme před sebou bavit úplně normálně. A to že si jeden druhému dokážeme do očí říct, co nás v sexu baví, co máme rádi a co naopak, je tak osvobozující pocit. A hlavně nás to ještě víc spojuje. 

Co je víc než láska a otevřená náruč...? Děkuju, že jste dočetli až sem. A děkuju Alex, že nás jednoho úplně náhodného dne, kdy byl víkend, v Praze napadl konečně po dlouhé době sníh a ona měla čas, vyfotila a zvěčnila tak naši lásku. Jako připomínku toho, co je mezi námi, za co stojí žít, bojovat a usilovat. Přeju všem, kteří čtou tyhle řádky, ať objevíte tu svou polovičku. A pokud ji již máte, chraňte si to, co je mezi vámi. Není nic lepšího. Vím, o čem mluvím :)