Stejně jako loni, i letos jsme si pro holky k Pelhřimovské babičce dojeli na kolech. 
Trasu jsme mírně obměnili, nejhezčími úseky jsme ale projeli znovu. Do Třebíče jsme museli už kvůli tomu nejlepšímu frapé z loňska, které za celý rok nikdo nepřekonal.
Ujeli jsme o pár kilometrů více, i těch výškových přibylo. Vesnice zůstaly v dolících a kopce všude kolem, rovinu aby člověk pohledal. A to jsem se letos echt snažila vymýšlet trasu kolem řek..
Páteční večer jsme si zpestřili Folkovými prázdninami v Náměšti nad Oslavou, kvůli kterým jsem málem duši vypustila, abychom koncert stihli. A stejně jsme ho nestihli.
Co se od loňska nezměnilo byly Karlovy hemzy na mou rychlost (no dobře, spíše pomalost) při jízdě z kopce. Jezdím fakt pomalu, budiž mu odpuštěno..
Na sobotu naplánovaných 138 kilometrů jsem vzdala už v poledne a díky jistotě spánku v přístřešku pod Javořicí, který jsme si tam už loni vyhlídli, jsem si zbytek dne náramně užila. Včetně úžasu nad nově objeveným nádherným městečkem Brtnice. 
Namísto plánovaného jednoho a půl dne (vyrazili jsme v pátek po práci) nám to letos trvalo jeden den a dva půldny.

A teď už popořádku..

První fotky máme až z večera z Náměšti nad Oslavou.  Moc hezký byl průjezd oborou těsně před Náměští, kde jsem už ale hlady a únavou šilhala (a stíhali jsme tou dobou už dávno zpívající Szidi Tobias), na foťák jsem neměla ani pomyšlení.

V tropické noci jsme přespali pod širákem ve festivalovém kempu „Špitálek“ (ovocný sad mezi klášterem, nejspíše bývalým klášterním špitálem a řekou Oslavou). Atmosféra tam byla parádní (vzpomněla jsem si trochu na svůj rok na VŠ kolejích) a kytary hrály až do úsvitu, já ale tak nějak byla ráda, že ležím..

A místní vtípky:

Kolem Oslavy jsme (trochu oklikou) vyrazili do Třebíče. Po rovince to sice bylo a hezké to tam bylo moc, brzy jsme ale narazili na ploty a cedule. Muž řekl spoustu sprostých slov o lidech, kteří vykoupí pozemky v celé nivě řeky  a ploty přehradí cesty, a táhl naše dvě naložená kola svahem.

Na tuhle cyklostezku před Třebíčí jsem se z loňska vyloženě těšila – nádherná krajina a v druhé polovině i nádherný asfalt – z Náramče do Trnavy .

Židovské město v Třebíči ..

A na jeho okraji naše loňská kavárna Pod lampou. Stále stejně úžasné frapé s čokoládovou zmrzlinou, krásný dvorek, krásný patchworkový gauč, na WC krém na ruce. Drobnosti mě vždycky potěší.

Cyklostezka kolem Jihlavy je taky příjemná, jen trochu nečekaně dost kopcovatá.

Příjezd do Brtnice a pizza k obědu. Mňam. Už ta pizza by mi stačila ke štěstí, ale to městečko mě teda fakt dostalo – malé, krom zchátralého zámku (který hned po revoluci koupil „spekulant z Prahy“ a evidentně se o něj nestará) pěkně udržované, jen turisty tady nehledejte. Krásné mosty přes říčku Brtnici, klášter přestavěný na městské byty, k rekonstrukci připravený kostel. Věž kostela trochu punkově, ale rozhodně zajímavě vyzdobená. Krásný, ale zpustlý anglický zámecký park. Zdálo se, že jej začínají obnovovat, musíme se sem za pár let vrátit..

Lovecký zámeček Aleje nás zaujal nad mapou už loni, z nedostatku času jsme jej ale tehdy z trasy vypustili. Tak až letos. K zámečku se totiž okolními lesy hvězdicovitě sbíhá sedmero průseků, alejí, které v mapě nejde přehlédnout.

 Na Javořici, nejvyšší vrchol dalekého okolí, jsme dorazili už potmě. Noční jízda (a místy pochod) s čelovkami s pozorováním tisíců žab jednoho druhu a spousty velikostí. Byly nalezlé přímo na cestě. A taky s nočním koupáním ve Velkém pařezitém rybníku.

Na vrcholu Javořice by místní krom vysílače asi rádi viděli i rozhlednu. Nám ale stačilo, že někdo moc inteligentně udělal nad turistickým přístřeškem spací půdu. A já se tak nemusela bát, že na mě v noci šlápne prase..

Odtud už jsme to pro holky měli jen něco přes dvacet kilometrů. A o tom, kam jsme letos na Vysočině vzali na kolech je, zase příště..