Vyděržaj pioněr!

Dnešní příspěvek nemá s kreativním tvořením moc společného (pokud tedy nepočítám moji snahu kreativně zorganizovat den, aby měl více než 24h). Spíš je to takový povzdech. Poslední měsíc mám pocit, že už jedu na záložní zdroj. Čím dál častěji se přistihuji, jak závidím ostatním matkám „normální“ rodičovství. A doufám, že to moje už brzy bude taky takové…

 Tak třeba dneska. Byl to takový náš typický den: do čtyř doma s Madlenkou – trochu jsme si hrály, udělaly nějaké domácí práce a jako bonus navíc mi dcera dopřála dvě půlhodiny, kdy mě bohulibě se zavřenýma očima ožužlávala a já mohla surfovat na internetu a číst knížku 🙂 Pak přichází manžel z práce a nabízí, že ji vezme ven na procházku, abych si mohla „odpočinout“. Což v mém překladu znamená, že pokud mi budou hvězdy nakloněny, dostane se mi zhruba hodina a půl až dvě hrobového ticha, kdy si budu moci sednout nad projekt do práce, který už páchám čtyřnásobně dlouho, než je u mě běžné, a klientce se neustále trapně omlouvám za prodlení. Nachystám manželovi plínku a oblečení, o deset minut později vlepím každému z nich pusu a jen co za nimi zaklapnu dveře, zapínám počítač a stavím si vodu na čaj. Ještě rychle proběhnu celý byt, udělám bleskového potěmkina – neboť tuším, že navečer zaklepe pan domácí s novými nájemníky, kteří po nás už za pár týdnů v tomto bytě přeberou štafetu – rozkliknu složku s projektem, pootevírám vše potřebné a pouštím se do práce. Neuplyne ani 50 minut a pak už to jde ráz na ráz:

17:33 volá manžel – dostal echo ze stavby, že chybějí kachle do koupelny, mám to prý vyřešit

17:35 volám na stavbu, jak je možné, že chybějí kachle, které byly objednány dle projektu a navíc s rezervou. Následuje dvacetiminutový rozhovor, kdy se ukazuje, že obkladač jednu stěnu vyimprovizoval podle sebe místo podle nákresu a padla na to půlka balíku, která se teď bude muset narychlo sehnat někde jinde, jelikož koupelna má být pozítří hotová.

17:48 volá mi sestra, že potřebuje číslo na zedníka, který má za měsíc nastoupit do jejího bytu (v tu dobu ještě stále uskutečňuji hovor ohledně kachlí)

17:50 posílám kontakt na zedníka a začínám „googlit“, kde narychlo seženu kachle bez předchozího objednání.

18:10 vypadá to nadějně, v Brně zřejmě existuje prodejna, která je má skladem – jupijouuu – problem solved, můžu se vrátit k práci

18:20 přichází domů manžel s dítětem a snaží se mi vykládat, koho potkal na procházce, což se mi záhy podaří utnout, můj čas na práci se totiž nezadržitelně blíží k svému vypršení. Místo toho podávám krátké hlášení o tom, jak to dopadlo s kachlemi, kde je má zítra vyvednout a také jak časově zkoordinujeme středeční schůzku s podlahářem, elektrikářem, nákup dalšího materiálu na stavbu a Madlenčin kroužek cvičení pro mimina. Vzájemně si odsouhlasíme postup. Manžel se následně přesouvá na dečku mezi Madlu a kupu hraček. Snažím se přijít na to, kde jsem skončila s prací, a navazuji.

18:30 na dveře klepe pan domácí a přivádí nové nájemníky, aby se „porozhlédli“. S veškerými dotazy ho poněkud nevybíravě odkazuji na manžela, který zrovna hraje divadlo s háčkovaným panáčkem a jeho ženskou verzí, které říkáme „teta Gerda“. Urputně se snažím nenechat se vyrušit a v hlavě si přehrávám úkony vedoucí k dokončení projektu. Mezi tím si dvakrát vyslechnu poznámku o tom, že prý „vypadám nervózně“.

18:45 vizita je u konce, nastalo ticho (dětské žvatlání = šum, který zvládám ignorovat)

18:47 manželovi volá kamarád, který si potřebuje od nás z garáže vyzvednout motorku, a tak jsem instruována, abych na cca 5-10 minut, než se vrátí, zamezovala dítěti hrajícímu si na dečce rozbít si hlavu o vedle stojící pařez, který používáme jako odkládací stolek. Spoléhám na inteligenci naší dcery, obracím se k ní zády a půlkou mozku pokračuji v započaté práci.

18:55 manžel se vrací do bytu. Dcera se při svém samohlídání nestihla zmrzačit. S hrůzou ovšem zjišťuji, že je skoro sedm hodin a ona ještě nevečeřela. Poprosím manžela, zda by to mohl za mě vzít a předávám instrukce, co jí má podat a kde to najde.

19:00 jsem dotazována, zda jí má obléct pláštěnku, nebo stačí bryndák. Odpovídám, že bryndák. Následně jsem dotázána, kde ho najde. Dřív, než se pokusím vymyslet v hlavě souřadnice jeho akutální polohy, odcházím raději sama ke komodě, abych mu jej podala.

19:05 manžel mi sděluje, že si jde ohřát večeři a zda chci taky. Odpovídám, že ano, protože hlady šilhám. Během této intenzivní půlhodiny se mi podařilo zkompletovat celou dokumentaci, zazipovat ji a otevírám internet, abych ji poslala klientce. Krátkým pohledem na došlou poštu zjišťuji, že nastal nějaký problém s dveřma na naši stavbu, a tak reaguji rychlou odpovědí. Následně se konečně dostávám k tomu, abych do kolonky adresáta uvedla paní, s níž už několik let spolupracuji. Snažím se smolit věty, které působí alespoň průměrně inteligentně, do toho poslouchám, jak manžel zpívá infantilním způsobem jakousi písničku a dcera protestuje proti jeho snaze, aby jedla jako člověk.

19:10 jsem dotázána, kde je Madlenčin hrnek, aby jí mohl dát napít. Odesílám mail klientce.

19:12 jsem dotázána, zda chci připravenou polévku znovu ohřát. Odpovídám, že ano, a přeposílám dokumentaci truhláři.

19:18 Projekt hotov, pošta odeslána, jdu se konečně v klidu navečeřet. Dítě šmudlá oko a tváří se, že nejpozději za dvě minuty upadne do komatu a běda, jestli u toho nebudu. Klopím do sebe polévku, zatímco manžel převléká dceru a oznamuje mi, že už měl být na cestě na florbal.

19:30 přebírám dítě a opět se ze mě stává matka. Uf – tak to bychom měli.

… a tak nějak to u nás doma teď poslední dobou vypadá. Všechna čest a chvála mému muži, snaží se. Tatínkuje víc, než je obvyklé, a do toho každou volnou chvíli tráví na stavbě a nebo vozením materiálu. Ale bohužel, úloha mozku, který to řídí, zůstala na mně, jakožto na hlavním architektovi celé operace. A nutno říct, že to není vůbec žádná sranda, protože tenhle mozek je už půl roku zalitý mlíkem. A doufá, že už to nebude trvat dlouho, a trochu si oddychne. Za pár týdnů roztřídí obsah všech krabic úhledně do poliček a nadechne se toho vzduchu, který voní čerstvou výmalbou. Do té doby, než se tak stane, budu o tom okamžiku alespoň snít. A během kojení potichu na mobilu sjíždět Pinterest se všemi obrázky, které jsem si uložila na nástěnku Náš domov, abych se z toho všeho nezbláznila. Ale světlo na konci tunelu je čím dál blíž. Už ho zřetelně vidím. Vyděržaj pioněr!