…se záhy změnily ve starosti, jak už to tak bývá. Ale hezky popořadě.
V neděli jsme si s Baru udělaly holčičí odpoledne. Synovi od soboty ráno nebylo úplně nejlépe, ale žádná katastrofa, vyrazily jsme tedy spolu. Cílem bylo kino a nový díl pohádky Tajemství staré bambitky.
Pohádka se nám skutečně moc a moc líbila. Asi více než první díl. Nebývá to tradicí, že druhé díly dosahují úrovně dílů prvních, ale tady se to povedlo.
Dopoledne jsem upekla bábovku, oživila vázu narcisy a tím i interiér. V sobotu odpoledne jsem se prošla okolím, krásných 9 km, slunce svítilo, objevila jsem místa v okolí, kam jsem zavítala prvně. Takový příjemný víkend to vlastně byl.
V pondělí si Baru u snídaně stěžovala na bříško, ale do školy šla. U ní to není nic nezvyklého, obzvlášť, když v neděli měla tolik popcornu a fanty, na které není moc zvyklá. Do práce mi ale volala učitelka, že ji stále bolí. Dovezla jsem ji domu a vrátila se do práce. V půl třetí ale už volal syn, že Barča pláče. Dojela jsem domu, tak jsem se těšila na kafe venku, bylo nádherně. Do 5 minut jsme zakotvily u toalety, ke které se Baru skláněla až do devíti večer. Mezitím jsme stihly doktorku. Měla jsem obavy, zda nejde o slepák. Už před 14 dny měla dr. podezření. Takže viróza. Řádí to prý teď hojně. Vlastně se mi ulevilo. Žádný slepák. Už to s tím Honzíkem dávalo smysl. Další odpadlík byl manžel. Já čekám, zda do té práce zítra dorazím.
Jsou to pro mě v poslední době pořád nějaké stresy ohledně zdraví. Si říkám, mám “jen” dvě děti. Obdivuji ty, co jich mají více. Já bych to snad psychicky nedala, když se střídá jedno dítko za druhým, x krát tolik více starostí. Vím, i radostí, ale… Tak teď už prosím jaro, žádné nemoce, jen ty radosti. Předem děkuji.
