Kdyby dřív pohané neslavili Zimní slunovrat, žádné Vánoce by možná ani nevznikly.
Tomuto pohanskému svátku se říkalo Yule, Jul, nebo Jól. V anglicky mluvících zemích se dodnes používá „Yule“, nebo „Yuletide“ jako synonymum pro „Christmas“. Severské národy si přejí „God Jul!“ dodnes 🙂
Vánoce jsou tedy původem pohanský svátek a i v dnešní křesťanské verzi se v nich dá najít pár původních pohanských prvků.
Zimní slunovrat znamenal tu část „Kola roku“, kdy Slunce už natolik zesláblo, že umírá, aby se zas mohlo zrodit a začít znovu růst (=stoupat na obloze – Zimní slunovrat je období, kdy je Slunce nejníže na obzoru). Zimní slunovrat je tedy svátkem zrodu světla, života, naděje na nový začátek a principu obnovy. Křesťanskou paralelou je pak narození malého Boha – Ježíška, který vlastně taky symbolizuje světlo, naději (=víru) a život.
1. část : Pohanská stopa
To, že v tento den Slunce na chvilku „zemře“, brali lidé také jako přechodnou absenci silného ochranného prvku proti zlým nadpřirozeným silám. Toto období se tedy dřív považovalo za dobu, kdy duchové, upíři a zlé síly mohly vstoupit z jiných světů do toho našeho a páchat škody. A nebo obecně, kdy magie nabývala velké síly. I proto se zapalují svíčky a rozdělávají ohně v krbech (oheň nahrazuje mrtvé Slunce), věštilo se, lidé se báli různých pověr a domů se nosily živé stromky a stále zelené rostliny, které měly silný ochranný charakter (symbol věčného života). Nejsilnější ochranný prvek vedle ohně bylo jmelí.
Věštění na Štědrý den je tedy jeden z pozůstatků pohanských zvyků a církev ho rozhodně nepodporovala! (Více o věštění v tomto článku )
Původně šlo o uctívání přírody a jejích životadárných zákonitostí.
Křesťanství dalo tomuto období duchovní rozměr a příroda šla stranou.
Dnešní doba se postarala o to, aby spousta lidí vnímala Vánoce a období kolem Zimního slunovratu jako tok peněz, období konzumu, spěchu, jídla a stresu.
Neříkám, že je něco lepší, nebo horší. Sama se nemůžu dočkat, až se zase labužnicky nacpu bramborovým salátem k prasknutí, zaleju to babiččiným punčem a rozbalím si dárky 😀 Je ale potřeba umět tyhle tři věci nějak šikovně zprůměrovat a vzít si z každého něco 😉
Proč je o Vánocích tolik důležité jehličí, jmelí, cesmína a někde i břečťan a chryzantémy?
Všechny tyto rostliny spojuje jedna vlastnost – a to ta, že jsou zelené i v zimě! To má
významnou symboliku a je to prakticky jedna z mála zachovaných pohanských stop. To, že jsou zelené i přes zimu symbolizuje
vítězství života nad zimním spánkem a umíráním. Symbolizuje to věčný život. I z tohoto důvodu si lidé nosí stromky a větvičky jehličnanů do svých domácností. Křesťanství se snažilo tento zvyk vymýtit – ostatně jako všechno, co mělo pohanské kořeny. Později ale od své snahy upustilo a stromky se ke konci 19. století začaly v domácnostech znovu objevovat. Tentokrát už i ve své nazdobené podobě (
dřív – sušené ovoce, oříšky, mašličky, sláma, dřevo, korálky,
dnes – všechno možný :D), což
symbolizuje hojnost. Zajímavé je, že
pohanské stromečky se věšely za špičku a visely tím pádem ve vzduchu. Více o vánočních rostlinách
zde.Jmelí bylo považováno za posvátnou rostlinu už za dob druidů. Chránilo před zlem, bylo symbolem bohatství a prosperity (musíte ho ale dostat darem + čím víc bobulek, tím líp) a taky plodnosti a lásky (když se dva potkají pod jmelím, mají se políbit). Křesťanství si ale i jmelí umělo zdůvodnit a přizpůsobit si ho k obrazu svému. Jmelí bylo prý kdysi stromem, z jehož dřeva byl zhotoven Ježíšův kříž. Strom pak prý samou hanbou seschnul a změnil se v rostlinu. No, ti křesťani byli fakt fikaní tady s těma anti-pohanskýma obkličkama 😀
Takže vánoční stromeček je absolutně nekřesťanská záležitost, která nás má jakožto stálezelená rostlina chránit před nějakým nadpřirozeným průšvihem a smrtí. Zdobit se ale začal až mnohem později. Ozdoby měly symbolizovat prosperitu. (Už jako malé mi bylo divný, proč ho nemají v žádným betlému.)
Barvy Vánoc
Se svátkem Zimního slunovratu „Yule“ se už od pradávna pojí zelená barva (život) a taky zlatá a bílá (světlo). Křesťanství přineslo ještě červenou v kombinaci se zelenou, což má znamenat „život“ a „smrt“ (krev). A když se podíváte na nejčastější vánoční kombinace kolem sebe, zjistíte, že skutečně zelená/červená a červená/zlatá jsou absolutně všude.
Také koledy navazují na zvyky běžné před vznikem křesťanství.
Tuhle kazetu posloucháme doma už přes 25 let!
Zpěv koled měl nahradit rituální zpěvy na počest boha Saturna – tak zvané
saturnálie. Koledování samo se neomezuje jen na jeden večer – dobou koledování je celé období mezi Štědrým dnem a svátkem Tří králů. Nejčastěji se ovšem koledovalo na Štědrý den, na Štěpána (Koleda, koleda, Štěpáne…) a na Nový rok. Říká se, že označení koleda vzniklo z latinského slova
Calendae, pod kterým byly o
značovány první lednové dny. Církvi se ale tento zvyk vůbec nezamlouval a také byla proti přestrojování koledníků a jejich maskování za zvířata. Proto byly
lidové kolední obchůzky nahrazovány obchůzkami kněží. A tak jsou lidové koledy od 14. století
nahrazovány církevními vánočními písněmi o narození Ježíše Krista.
Čili „Narodil se Kristus Pán“, ani „Tichá noc, svatá noc“ a dokonce ani „Chtíc aby spal“ nejsou koledy. Jsou to církevní vánoční písně. (Cožeeee?!)
Koleda v pravém slova smyslu je „Koleda, koleda, Štěpáne“, „Já malý přicházím koledovat“, „Stojí vrba košatá“, a nebo „Hej Vánoce, dlouhý noce!“ A jsou ještě o pár stovek let starší 🙂
…příště budu psát o tradičních křesťanských Vánocích… 🙂
Krásnou třetí adventní neděli!
Written by:
