Jak už jsem na podzim psala, více jak polovinu pracovních dnů teď trávím zpátky v mém oboru, v klimatologii. Je pro mě zásadní, že na tři dny v týdnu uteču od všech dětských požadavků, můžu se soustředit déle než pár minut a hlavně: jsem znovu většinu dne mezi lidmi.
Přiznávám, že je to po letech docela nářez, spoustu věcí jsem zapomněla a někdy mi to všechno přemýšlení jde tak strašně pomalu, že se mi chce až brečet. Ale bojuji a baví mě to. Vlastně si někdy připadám úplně dětsky nadšená z těch nejvíc nejobyčejnějších pracovních věcí.
Minulý týden jsem byla pozvána do Českého rozhlasu Zlín. Máme celou velkou budovu plnou odborníků na klima, na sucho, meteorologů předpovídajících počasí. Někteří jít nemohli, jiní neměli čas, a tak to nějak padlo na mě.
Bála jsem se moc, protože devět let doma s dětmi je devět let doma s dětmi, ale snažím se poslední dobou výzvy přijímat a ne jim uhýbat, a tak jsem kývla.
Nervózní jsem byla více než před státnicemi, pořád dokola jsem si opakovala, že je to předtáčený rozhovor, ne živý vstup, že o nic nejde. A že je to rádio, ne televize.
Moc to nepomáhalo...
Dlouho jsem přemýšlela, jestli tady o tom psát, ale říkám si, proč ne. Patří teď počasí ke mně stejně jako šicí stroj a vy aspoň budete vědět co dělám, když zrovna nešiju nebo neřeším děti.
V rozhovoru neříkám nic převratného a co se týká řečnického umění, měla bych na sobě dost zapracovat, ale co už.. Zkušenost to byla obrovská a je důležité občas překročit svůj stín.
Záznam najdete v audioarchivu Českého rozhlasu tady. Čas 17:32 - Den ve Zlínském kraji - Host
(Pokud tedy chcete :))
