Rodiči malého hrocha, jehož pohlaví zatím neznáme, je pár nově sestavený loni na podzim. Samice narozená v roce 2013 byla do Ostravy přivezena na základě doporučení vedoucího Evropské plemenné knihy pro hrochy obojživelné (kterou od roku 2006 vede Zoo Ostrava) z anglické Zoo Whipsnade v roce 2016, samec narozený v roce 2012 přicestoval v říjnu loňského roku ze Zoo Antwerpy. Jejich spojení proběhlo bez komplikací a zvířata spolu od začátku tvoří harmonický pár, čehož důkazem je i brzké narození prvního potomka.

„Novopečená matka zatím zvládá svou rodičovskou premiéru velmi dobře. Mládě prospívá, je vitální a už také následuje matku na souš. Chovatelé jsou ale stále napjati, jak se bude situace dále vyvíjet, protože první týdny jsou pro mláďata kritická a i v přírodě je úmrtnost v tomto období poměrně vysoká,“ uvedla mluvčí zahrady.
Samice hrocha je březí osm měsíců. Mládě se rodí ve vodě, kde tráví první dny života a pod vodou často i saje mateřské mléko. Po narození váží 35-50 kg.
Momentálně je pavilon Tanganika uzavřen, ale návštěvníci mají možnost pozorovat hrošího samce ve venkovním výběhu, hlavně v dopoledních hodinách.
Samec je dočasně od matky s mládětem oddělen, protože i pro něj se jedná o prvního potomka. Novopečená matka zatím zvládá svou rodičovskou premiéru velmi dobře.

V Zoo Ostrava jsou hroši chováni od roku 1967 a během této doby se zde narodilo celkem 33 mláďat (včetně toho letošního). Z toho se podařilo odchovat 18 z nich (zatím bez toho letošního).

Hroch obojživelný

Hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius) je velký sudokopytník z čeledi hrochovitých, adaptovaný k životu ve vodním prostředí. Vyskytuje se v Africe na jih od Sahary.
Hroch je nejtěžším recentním druhem sudokopytníka a třetím nejtěžším suchozemským živočichem. Dospělý samec měří až 360 cm, dosahuje výšky v kohoutku 165 cm a hmotnosti přes tři tuny, samice jsou zpravidla menší (až o třetinu). Hroší samci mají obvykle větší hlavu, delší ocas a vyšší končetiny než samice.
Tělo hrocha má válcovitý tvar, je dlouhé, zakulacené, s objemným břichem. Končetiny jsou silné a nízké, mezi čtyřmi prsty, ukončenými tupými kopýtky, jsou plovací blány. Při chůzi došlapuje hroch na všechny čtyři prsty, přestože druhý a třetí prst jsou silnější než dva postranní. Kostra hrocha je velmi těžká, bez vzduchových dutin, což zvyšuje měrnou hmotnost hrošího těla. To hrochům usnadňuje potápění a umožňuje jim i chůzi po dně, kde si hledají část potravy. Ocas je krátký a opatřený tuhým střapcem chlupů.

Hroši se vyskytují pouze v oblastech s dostatkem vody. Preferují stojaté nebo pomalu tekoucí vody, případně rozsáhlejší bažiny, porosty rákosu, šáchoru a další bahenní vegetace.
Hroši jsou společenská zvířata, žijí v různě velkých tlupách, které mohou mít až 150 zvířat, obvykle však čítají jen 10-20 jedinců. Menší tlupy tvoří většinou jeden samec s několika samicemi a mláďaty, ve větších bývá samců několik. I v takovém případě ale mezi hrochy vládne přísná hierarchie. Nejsilnější samec obhajuje teritoria tlupy v délce asi 250-500 m na jezerním a asi 100 m na říčním pobřeží a páří se s většinou samic. Teritorium si hroší samci označují trusem, který na souši i ve vodě rozmetávají pomocí ocasu. Na řekách bývají teritoria obvykle menší než na stojatých vodách.
V místech s hustší populací hrochů spolu samci často vzájemně bojují o samice či o teritorium. Pokud se ani jeden ze samců nedá imponováním zastrašit, následuje souboj. Samci se při souboji koušou tesáky, boje mohou být velmi kruté, o čemž svědčí časté šrámy na kůži samců. Pokud je v souboji vůdčí samec poražen, vítěz ovládne tlupu a v některých případech usmrtí všechna sající mláďata, která zplodil jeho předchůdce.
Den tráví hroši ve vodě, případně se sluní na břehu, poblíž vody. Odpoledne jejich aktivita narůstá a po setmění vycházejí na pastvu, často i poměrně daleko od vody, rekordně až 10 km. Přitom navštěvují i pole nebo plantáže, kde mohou napáchat značné škody. Hroch si získává část potravy ve vodě, pomocí zubů vyrývá ze dna oddenky a kořeny, např. lotosu. Spásá i plovoucí rostliny, jako je např. pistie, většinu potravy ale získává noční pastvou na souši. Hroší žaludek je trojdílný, mimořádně objemný a žije v něm mnoho druhů symbiotických prvoků. Díky nim je hroch schopen strávit i velmi hrubou a vláknitou potravu, jakou jiní býložravci nežerou, např. ostřici nebo šáchor, ale nepohrdne ani mršinou či menšími zvířaty.

Hroši se rozmnožují po celý rok. S většinou samic se páří vůdčí samec, který však často umožňuje páření s některými samicemi i ostatním samcům. Páření probíhá vždy ve vodě. Hrošice je březí 230-240 dní a rodí většinou jedno mládě, výjimečně dvojčata. Mládě se rodí ve vodě a ihned po narození vyplouvá k hladině, aby se poprvé nadechlo. Plavat umí mládě dříve než chodit a pod vodou bývá také kojeno. Mládě saje asi 8 měsíců a matka jej chrání až do dalšího porodu, což bývá zpravidla dva roky. Někdy samice vodí první mládě i po vrhu dalšího sourozence. Samice vodí mládě obvykle před sebou. Dokud jsou mláďata malá, matka je ve vodě vozí na hřbetě. Občas matce s péčí o mládě pomáhají i další samice, podobně jako u slonů. Mláďata hrochů jsou velmi zvědavá a hravá, dají se snadno ochočit. V přírodě mladým hrochům hrozí nebezpečí především od krokodýlů, ale také od dospělých hroších samců, před nimiž matka mládě zuřivě brání. Plné velikosti dosahují hroši až ve věku 5 let a do rozmnožování se samice zapojují nejdříve ve věku 7 let, samci však zpravidla až ve věku 12-15 let.
Hroch se může dožít až 55 let, v přírodě to však bývá méně, jen asi 40 let.

Videozáznam – ZOOOstrava

Zdroj: Samice hrocha obojživelného s mládětem v Zoo Ostrava – oficiální stránky
Foto E. Gombala, Wikipedie