Kolo byl pro mě po velkou část mého dětství a dospívání hlavně dopravní prostředek. Město, ve kterém jsem vyrůstala, totiž není ani tak město, jako spíše dvě velké vesnice spojené v padesátých letech továrnou na vagóny. Neměli jsme auto, já bydlela na okraji, a tak kamkoli jsem se chtěla dostat, jela jsem na kole.
Vlastně celkově byla naše rodina vždy dost „cyklo“. Na kole jsme jezdili pro nákup (s velkou krosnou na zádech a brašnami), na návštěvy k tetám do blízkých měst, po hradech a zámcích v kraji a když si mě se ségrou taťka otestoval, že ujedeme s plnými brašnami několik dnů kopcovatou Vysočinou, vyrazili jsme s plnou polní i na Rakouské cyklostezky.
Skoro vždy jsem ale jela odněkud někam. Měla jsem cíl: bližší nebo vzdálenější. A důvod k cestě.
Až když jsem poznala svého muže, začala jsem jezdit na kole jen tak. Pro zábavu. Z domu vyjet, dvě hodiny jezdit a pak se zase domů vrátit.
Taky jsem objevila horské kolo. Provoz na silnicích mi tak přestal kazit náladu a i když nejsem žádný super terénní jezdec, jízda lesní nebo polní cestou mě nadchla.
…..
Možná vám neuniklo, že v posledních letech vzniklo v Česku několik areálů takzvaných singletreků. Jde o pěšinky speciálně upravené pro horská (nebo jak mi bylo nedávno vysvětleno „enduro“ kola). Stezky neboli traily jsou jednosměrné, je tak zaručeno, že se proti vám v zatáčce nikdo nevyřítí a pěším je sem vstup zakázán. Traily jsou momentálně dost populární, existují lidí (a je jich dost), kteří nikdy nejeli na kole lesem, zato mají sježděné všechny traily v republice.
Já si toto poježděníčko vyzkoušela před deseti lety v Kanadě, bohužel muž tehdy ještě asi neodhadl mé schopnosti  (nebo spíše nechopnosti) jezdit z kopce. První trail, který jsem kdy sjela (nebo spíše sešla:)) byl černý (stupňování barev je většinou stejné jako na sjezdovkách). A já byla vyděšená a odhodlaná tuto „jízdu“ nikdy nezopakovat.
Když jsme na loňskou dovolenou vyráželi do Jizerských hor, kde leží jedno z nejstarších (nebo úplně nejstarší?) středisko singletreků u nás, ani mi moc nevadilo, že jsem těhotná, a že na kole bude jezdit jen muž. Vyrážel na traily ráno ještě před snídání, a tak svým ježděním vlastně ani neohrožoval náš rodinný dovolenkový program. Ukazoval mi ale fotky, mapy a pak taky zpovzdálí samotné pěšinky a mě se to přestalo zdát tak nereálné.
Čeho jsem se totiž hodně bála byly prudké sjezdy, kameny, skoky. Aby bylo jasno: jsem ten typ jezdce, který do kopce jede rychleji než z kopce. Na gympláckém cyklisťáku při výjezdu na Praděd to tělocvikář glosoval takto: „Ještě jsem neviděl nikoho, kdo tak rychle dokáže vyjet nahoru a pak tak pomalu sjet dolů“. Myslím, že to nemyslel úplně jako pochvalu 🙂
Abych to zkrátila: slíbila jsem si loni s břichem, že až bude břicho v kočárku, nějaký ten trail si zkusím.
A dodržela jsem to. Na letošní dovolené v Rychlebských horách – projela jsem nejjednodušší (modrý) trail kolem Černého potoka. A byla nadšená. Pěšinka se klikatila lesem, který každou chvíli měnil svůj charakter, k tomu šumění potoka a nikde nikdo. Žádné skoky se nekonaly, každý průjezd nad potokem byl opatřen dřevěným zábradlím a těžší místa vykřičníkem. Trochu jako jízda zručnosti, kličkovaná mezi stromy, projížďka nádherným údolím, kde jsem se díky upravené stezce stíhala i kochat. Celkově mi tato modrá varianta připadala lehčí než projížďka lesem po turistické stezce. Nádhera.
Moje představy, že stezky budou ničit les a vypadat tam nepatřičně a nepřirozeně se taky nenaplnila. Po většinu času šlo o hliněnou pěšinku, jen místy vysypanou světlými kamínky, které v lese ničemu nevadily.
….
Vidnavský okruh si na Rychlebských stezkách projela i Klárka.
A takhle vypadaly ty černé varianty (na těch ale já samozřejmě nebyla, fotil muž)

 

Zastavili jsme se i na Lipovských stezkách v lázních Lipová (Jeseníky). Ty mě ale moc nenadchly – je to spíše sjezdovkové ježdění s na můj vkus velkým počtem klopenek. Více mě tam bavilo jezdit nahoru a kochat se výhledy.
Minulý víkend jsem si díky poukázce na půjčení celoodpruženého kola od Ježíška (díky, díky :)) a hlídání dětí babičkou a dědou (díky, díky:)) projela stezky u nás v Moravském krase. Kolo, na které bych musela hóódně dlouho šetřit, bylo skvělé a skvělý byl i doprovod mého muže, který na mě čekal za každým náročnějším „bukem“. A pár takových „buků“ v Jedovnicích je. Projeli jsme všechno, co se dalo.
…..
Už mi teď nepřijde nemožné (a vtipné) motat se s kolem celý den v jednom lese – protože traily jsou postaveny většinou na dost omezeném území. Nejet odněkud někam a několikrát po sobě dobrovolně vystoupat stejný kopec, abych ho vzápětí sjela. Před pár lety bych si klepala na čelo..
Asi budu vždy kolo částečně vnímat jako dopravní prostředek a „obyčejné“  turistické stezky mě na něm nikdy neomrzí. Taky už ale o trochu víc chápu lidi, kteří vyznávají tuto trailovou cyklistiku.
Na těchto stezkách je totiž zkoncentrováno vše, co je na ježdění na kole terénem nejzajímavější.
A to mě, a nejen mě,  ba 🙂