… darebák jeden, mne „dostal“. Již v noci ze čtvrtka na pátek se dalo tušit, že na sebe nenechá dlouho čekat. Neobvykle zářivý měsíc, putující po obloze pěkně z jedné strany domku na druhou, nakukující do oken… a já ve 4 ráno vzhůru… Přemlouvám se, že ještě mohu chvíli spát, třičtvrtěhodinky, ale to světlo bylo tak intenzivní a já měla tolik energie, že jsem vstala a odjela do práce. V pátek, na podvečerní psí procházce, již visí nad polem a svítí plným bílým světlem. Na jeho povrchu lze spatřit jeho „moře a hory“. Před usnutím si slibuji a všechny žádám, aby mne ráno nebudili… Jenže, to by nesměl být…ÚPLNĚK. Úplně kulatý měsíc, lehce se po ránu rdící do růžova a rozhodně nikoliv vysvícený, jakoby by byl všude. A velí vstávat…Protestuji… a koukám na hodinky a vím, že již oko nezavřu…Na liduprázdné ulici jsem jenom já a sousedovic kočka. S vymrzlým kožichem se mi přišla otřít o nohy. Pohladím ji, zavrní. A tak spolu postojíme, já v pyžamu, ona důstojně se zmrzlým fouskem a vítáme listopadový úplněk. Je 4.11.2017, 6,22 hodin…krásnou sobotu všem!
