Kde jsou ty časy, kdy jsem každý týden brázdila dálnici jako Emerson Fittipaldi z bodu A do bodu B, 

abych vyzvedla po obídku svou vnučku ? / školka je zavřená, takřka stále /

Kde jsou ty tísnivé stavy, kdy mne můj poklad zazdil? 

Řekl, že nejsem její babička a já vypadala jako oblastní úchyl, který obráží předškolní zařízení ? / půl roku jsem nebyla u kadeřníka, na kosmetice, takže fotografie v občance je diametrálně odlišná než můj opravdový vzhled ! /

Kam se podělily ty skvostné okamžiky, kdy jsme se kavárensky a hlavně promiskuitně vyvalovaly v obrovských barevných křeslech, požitkářsky upíjely kávičku nebo levandulovou limonádu a tlačily do sebe pohárek s vanilkovou zmrzlinou zalitou slaným karamelem, mňam ? / naší nej kavárnu definitivně zavřeli /

Proč už se v noci nedívám na dlouhé stíny na zdi, z jedné strany se na mne mačkají všechny tři kočky a na obličeji mám jednu malou ruku s kytičkovým náramkem a spoustu dlouhých vlasů a já držím a držím?  / noci nespím, protože mne trápí  nedostatek ornice na terénní úpravu zahrady /

Svět zážitků, svět dotyků se smrskl na jednu obrazovku.

Nejdříve jsem se přežírala a brečela. 

Samozřejmě, že né kvůli tomu, že mám jen jednu obrazovku a že chci víc obrazovek.

Pak jsem se přežírala a občas opíjela, pak jsem brečela ještě víc. 

Roky opakuji, že my ženy neumíme pít, ta rána jsou nepříjemná, ba tragická.

Někdy byla i ta jedna obrazovka nad mé síly.

Začala bych po dvaceti letech kouřit, abych si zpestřila volné chvilky extrovertně laděné choleričky se sklonem k patosu, které vygradují až do hysterického záchvatu.

Pak mi cuká i víčko :)

Od tohoto kroku mne odradila cena cigaret v přepočtu na kusy jarních cibulovin, vyhrála zahrada.

A vyhrála má vnučka.

To ona mi dala obrovskou lekci o tom, co je pokora a hlavně naděje.

Nejenže nezapomněla na naše dovolené, na chvíle prožité na zahradě, na všechna divadelní představení, která jsme navštívily, na rána u lívanců a pohádek z Ledového království, ale ..

Častokrát jsem si všimla, že sedí u monitoru a drží plátěnou kytičkovou tašku, do které přidává knihy, hračky, pejsky či jiné nesmírně důležité hračky, o tom žádná.

A naopak z tašky ještě důležitější proprietky vyndavá.

V čem tkví tajemství nikoliv proutěného košíku našeho mladí, ale jedné obyčejné plátěné tašky ?

Má Sofinka si do ní už několik měsíců připravuje věci, které si sebou za mnou přiveze.

To pohne každým skeptikem, každým pochybovačem, že zima nikdy neskončí, že  " nemoc " nikdy neskončí, že se od té obrazovky snad nikdy neodpoutáme.

Ta kytičková plátěná taška je jasným důkazem, že svět dětí tyhle pohnuté chvíle absolutně netrápí a světlo na konci tunelu září. 

I pro staré, pochybovačné rockové babky :))