Odpočívám, nuceně.

Stojím otrávený a bez nálady dlouhé měsíce v úložném prostoru. 

Mí kamarádi se mi posmívají, jsem starý, omšelý. Prý mám své nejlepší časy za sebou.

Vše se v mně bouří, protože stále na vlastní látku cítím horskou fujavici, slunce mi vyšisovalo rohy do nejsvětlejších odstínů, déšť bičoval kolem dokola a popravdě, už mi vržou kolečka.

Nečas kolem mne a přesto jsem cítil, jak jsem poplatný. 

Odpočívám se svými druhy uprostřed almary, tak dlouho. A mé vzpomínky jsou stále tak čerstvé.

Kdy jsem se nejvíc bál ? Na letišti v Tunisu.

Před odletem se z čistého nebe strhla dramatická  bouře, která všechna letadla pevně přikurtovala k letištní  ploše.

Z celní zóny vyběhla obrovská masa lidí.  Dav houstl, hlučel a připomínal obrovský úl. Černý úl.

Ženy oblečené do neforemných habitů, s dětmi na hrudích, muži s ostrými rysy, ti všichni svá těla položili na plochu letištního terminálu a úpěnlivě vzývali svého Alláha.  Hlavami naráželi o pevnou podlahu, čela se vydatně červenala. Dlouhé prosby provázel pláč dětí, žen a já si vůbec poprvé uvědomil, jak hmatatelný je odlesk strachu a jak důležitý je všudypřítomný Nejvyšší.

Kdy jsem se nejvíce dojal ? Na letišti v Římě.

Samozřejmě, poslouchat se nemá. Taky já bych nikdy nepřiznal, že jsem poslouchal.

Seděla vedle mne žena a tiše plakala. Měla velké hnědé oči, kapesníkem si je stále otírala.

Do nekonečna opakovala, že se šíleně bojí. Cestovatelka jedna, ona se bála do letadla, prý ty turbulence špatně snáší. Její muž jí chlácholil, mačkal dojemně ruku a otíral slané údolí.

Najednou vstal, narovnal si sportovní bundu a poklekl před udivenou ženu. Vytáhl tmavě modrou krabičku, otevřel jí a zašeptal ... Klárko, vezmeš si mě ?

Víte, co je zajímavé, ona zase brečela ? Ale neposlouchal jsem jen já, na okolních sedačkách začali lidé tleskat. Přiznám se, cítil jsem se zmatený a nechápal, proč si slečna Klára prohlíží pořád ruku a neřeší ty turbulence.

Kdy jsem cítil, že jsem nefalšovaný patriot ? V hotelu v Harrachově.

Od rána jsem stál u hotelového balkónu a díval se, jak se horské městečko plní stovkami lidí. Sjížděli se z celé republiky, ze zahraničí a těšili se na Světový pohár ve skocích na lyžích.

Padal sníh, obrovské vločky atakovaly okenní tabule a já přesto viděl, jak za umělého osvětlení tisíce lidí skandovali  ...  Romane, Romane do toho.

Náš nejlepší skokan na lyžích Roman Koudelka skákal ten večer jako bůh a když horské městečko osvítil ohňostroj, kdybych to uměl, také bych si zakřičel nebo alespoň zatroubil na trumpetku. 

Tu noc jsem byl na pokoji jediný, kdo nechraptěl, kdo se mohl vyjádřit k situaci, ostatní měli hrdla úplně oněmělá. Vyřvaná a přesto tak spokojená.

Nikdo ale nechtěl slyšet, že i já jsem fandil, že i já jsem cítil hrdost. Samozřejmě, tu národní.

Kdy jsem nejvíc voněl ? Na letišti v Káhiře.

Pyramidy v Gíze jsem si nastudoval z knih a časopisů, jeden čas jsem jich měl až nad hlavu. Jasně, dovnitř mne nikdo nepozval, ale drahé papyry jsem domů vezl nejednou. Přiznám se, že mne ta mytologie pěkně zamotala hlavu. I z muzea v Káhiře jsem si vezl mnoho imitací artefaktů, ovšem úplně největší zážitek do mého nitra přinesl ten pravý egyptský bazar. Tolik vůní exotického koření, bylin, voněl jsem jiným kontinentem, voněl jsem dálkami a nádhernou Afrikou. 

Aromatické kuličky pepře, sladká paprika, drahý šafrán, směsky lisovaných okvětních plátků uchovaných v esencích olejích. Už nikdy jsem nevoněl jako tenkrát.

Jsem kufr, řádně otřískaný.

Textura mé látky dává jasně najevo, že už dávno bych měl odejít na penzi.

Tisíce kilometrů vzdušnou čarou, tisíce kilometrů vlakem či autem.

Jsem světoběžník, mé nitro by mohlo dlouhé hodiny vyprávět zážitky z cest, ze světa, z domova.

Odpočívám, nuceně.

A přesto všechno cítím ve svých starých útrobách, že ještě nějaký příběh zažiji, že budu mít zase nadváhu, že mi bude písek skřípat v zipu.

Nevěříte, že má kufr duši ?  A kdo by vám pak vyprávěl své příběhy, no přeci ..  světoběžník :)