Teplákový rok v kostce ...


Znám jedno místo, tam tepláků ráj,
je to dost blízko - Ústecký kraj.
Tam všichni lidé staré moudro znaj
ti, co je nosí, tak se jednoduše daleko líp maj. 

Chytni svou šanci a přidej se k nám
do roka a do dne všichni je maj, přísahám.
Buď další z borců, co tepláky maj
všichni lidi, co na tebe předtím srali,
pak na tebe daj ...


Zaniklá skupina Nightwork / nebo také Kroky Františka Soukupa / mi svým nadčasovým textem nahrála, jsem z Ústí nad Labem a teplákovou soupravu i s kulemi doprava jsem si v minulé roce užila víc než dost.
Stesku, zmaru, toho všeho podivný rok přinesl vrchovatě a přesto jsem se rozhodla v něm najít chvíle, momenty, které stojí za pozornost.
Konzumní život s pozlátkem hodil do mého života udičku, na které se zachytil internet, tisíce lehce dostupných filmů a pohádek, divadelní představení a na poslední kolej odsunul knihu.
Nebouřila jsem se, ba naopak jsem se schovávala, někdy i vědomě za klišé, kde na to brát čas ?
A on přišel, sice vynuceně, ale vložil mi do rukou knihu.
Papírové stránky, se kterými se mazlily mé prsty, tisíce lidských příběhů, povah. Někdy se dostavil pocit souznění, jindy vnitřního boje či nesouhlasu.
Také jsem poprvé u knihy vzlykala, slzy kapaly na papír a očistily minulost, aby byla schopna přijímat budoucnost.
Odpadla mi z rukou lopata a bez výčitek jsem louskala stránku za stránkou, hltala osudy hrdinů a děkovala vyšším silám, že mám v době karantény, kam utéct.
V karanténním mezičase, jsme odhodily hadr z tváří a s vnučkou Sofinkou jsme utužovaly vztahy. 
Na horách jsme postavily skřítkům nádherný domeček z mechu a kapradí, s pošťákem Patem usínaly okousané od desítek komárů.
V horkém dni nám nanuk kapal daleko rychleji na šaty, které jsme na okamžik vyměnily za teplákovou nutnost. 
Opět jsem odpovídala na delikátní otázky typu .... Babičko, proč máš tak velká prsa ?  / jo, holčičko a až si jednou všimneš jejich umístění, půjde ti při fyzice zemská gravitace jako po másle :) /
Proč ten pán pod slunečníkem vystrkuje holou prrrdel ?  
Babičko, kam šel tvůj dědeček ?  / to kdybych věděla, držela bych se ho zuby, nehty i nevěru bych mu odpustila, kurevníkovi jednomu /
Jak to, že ta maminka od králíčků má tolik miminek a kde mají kočárky ? / z kočárkáren si naši vietnamští spoluobčané udělali večerky /
S láskou, někdy bezradně jsem hledala odpovědi a uvědomovala si, že na vnoučatech je kouzelný fakt, že je můžete kdykoliv vrátit, nemusíte je vychovávat, pouze hladit, hýčkat a rozmazlovat.
Mazlit jsem se začala s projektovou dokumentací a na plot jsem po šesti letech pověsila nejdůležitější kus papíru mého života se dvěma slovy - Stavba povolena.
Oooo, jak jsem byla naivní, hloupá, sebestředná. 
Jak mi přišlo, že postavit malou, dobře, trochu větší chatu je brnkačka. Jak se mi rozklepala kolena, jak jsem se pozvracela, jak jsem se sesypala. Bez chlapa, bez pomoci, sama.
A pak přišel ten den, kdy sny začaly mít tvar, kdy jsem poprvé prošla místností, poprvé schodištěm a stála jsem na balkoně. Tekly mi slzy štěstí, satisfakce a neuvěřitelného naplnění.
Se slunovratem se do mého nitra začalo vracet světlo, pomaličku a polehoučku. S ním i zpráva, že se nám v tom dalším roce narodí malé, docela malé miminko. 
A jsem zvědavá, zda jednou jako první a srozumitelná otázka bude, kde a proč mám ta veliká prsa ?
 




Loučím se s rokem, oblečená do teplákové soupravy, tenisek, na hlavě pořádný odrost, kolem pasu pěknou mišelinku. A v srdci lásku, naději a sny.
Kovanému extrovertovi vzal lidskou společnost, vřelá objetí a uzavřel do samoty, která skličuje, bolí a vrátil do slovníku neoblíbené slovo musím. Kolik sezení u Chocholouška mne stálo, se to zakázané slovo odnaučit :)
Nadevírám novému roku, který čerstvý přešlapuje mezi dveřmi, rozpačitě se rozhlíží a cítí ve svých zádech obrovskou zodpovědnost.
Přeji každému z vás pevné zdraví, pokud to jen trochu půjde, kus normálního a pěkného žití a jo a pokud pojedete přes Ústecký kraj, nebojte se. 

V teplácích já kráčím hrdě dál
v nich každý může zářit,
být módní ideál ....


Abych vkročila do nového roku maličko nově a stylově, vložím na svůj blog historicky první video.
Kvalitu a rozlišení potrénuji, slibuji.
Zachytilo neuměle a rozechvěle okamžik, kdy jsem poprvé stála na budoucím balkónu a otevřel se mi obrázek krajiny z ptačí perspektivy, o kterém jsem jen snila.