Pod kůží ...


Každý z nás má důležité okamžiky zapsané ve svém nitru.
První vytržený zub, paní učitelka za katedrou v první třídě.
Sladké políbení na tvář od milovaného spolužáka, ředitelská důtka za kouření u garáže.
Přijímačky na vysněnou školu, ztráta panenství po odjezdu rodičů na chatu.
Svatební pochod uličkou dojatých příbuzných, novomanželská půjčka.
Nekonečné hodiny na porodním sále než vylezl promodralý křikloun, další šílené hodiny než doslova vyskočila malá křiklounka.
Odchod na věčnost milované maminky, ztráta táty, po kterém zůstala u popelníku dýmka.
S malými obměnami či rozdíly to zažil každý. Nebo skoro každý ?

Tam, někde hluboko u srdce mám jeden nádherný zápis.
Byl předvečer májový.
Hlas hrdličky u nás doma nezval ku lásce, ale probíhal spor.
V italské rodině, kde létaly popelníky běžně vzduchem, nic neobvyklého.
Řešila se hustota škrobu.
Otec by se zásadně držel návodu, mamka dala na ženský instinkt a škrobu intenzívně přidávala.
Škrobová lázeň se nejdříve jevila dostačující.
Škrobil se můj první sesterský čepec.
Táta chodil ven nervózně pokuřovat, se svou pravdou.
Jeho žena, má nejdražší generálka, zajížděla nažhavenou žehličkou po škrobené látce tam a zpět a výsledný efekt byl nulový.
Také bojovala se svou pravdou.
Čepec netuhl a netvořil mi na hlavě požadovaný tunel.
Oba rodiče se rozhodli pro výrobu svého osobního škrobícího nálevu, ve kterém macerovali mé první sesterské oblečení. 
Činili takto dlouho do noci a dodnes nevím, kdo vlastně vyhrál. 
Na kuchyňské lince jsem zahlédla několik krabiček od Solamylu, půjčených z celé ulice.
Ráno jsem si poprvé v životě oblékla sesterskou uniformu, modré šaty a bílou zástěru.
Neforemné zdravotní boty spíše připomínaly vodní lyže a fungl nové tělové silonky to celé podtrhly a završily.
Následoval ten nejdůležitější okamžik. 
Na hlavu jsem si připevnila skvostně naškrobený sesterský čepec a po očku sledovala nás čtyři v zrcadle.
Moji dva rodiče, ve vzájemné shodě, do sebe zavěšeni a já se svým čepcem, jsme poprvé vyrazili do života. 
Všichni hrdí, všichni spokojení.
Co na tom, že to byl svátek práce, co na tom, že přišla sněhová vánice a po obličeji mi kapal škrob.
Dodnes cítím tu hrdost, to štěstí, že ze mne bude jednou zdravotní sestra.

A byla. 
Prožila jsem nádherných šest let s lidmi, pro lidi a nikdy jsem už potom necítila, že má moje konání smysl a váhu jako tenkrát, když jsem se připravovala do směny.
Život mi načrtl diametrálně odlišnou linku.  
Stále si pamatuji, co sil a sebezapření, slz a odříkání patří k sesterskému povolání. A v dnešní pohnuté době násobeno tisíckrát proti drsnému nepříteli.
HOLKY ZLATÝ SESTERSKÝ, DÍKY  ZA VŠE.

A tímto zdravím naší Chudobku do postele, kde se připravuje na další směnu při čtení blogů :)))