Mňoukání je jako masáž pro srdce ...
" Kdybychom všem, které potkáme, věnovali tolik láskyplné pozornosti jako naší nejmilejší kočce, tak by taky předli. "
Nevím, jestli je Edík můj nejmilejší, ale určitě je můj nejstarší. Když jsem si ho před dvanácti lety přivezla, nesla jsem v ruce malou, nešikovnou kuličku modrých chlupů.
Náš nejstarší se nenarodil jako atlet, v půl roce si při seskoku poranil páteř a tahal za sebou zadní.
Dva měsíce spal s námi v ložnici v přepravce, aby se eliminovalo další poranění. Věnovala jsem mu tolik pozornosti, že když se poprvé rozeběhl, vytryskly mi slzy.
Od té doby chodí po bytě seriózní, vždy připravený dozor, který pere, vaří, smaží. Vždy čeká u dveří, večer se mnou ulehá, ráno se mnou vstává.
Pokud měla Sportka při tahu dozor v podobě pana Talíře, já jsem pod neustálým drobnohledem pana Edy. Vlastně jen čekám, kdy za mne začne brát telefony a odpovídat na sms.
Minulý rok si Edík opět skočil, tentokrát si pohmoždil zažívací trakt. Je to hlava dubová, stále mu říkám, že šelma z něho nebude. Díky tomuto sportovnímu založení a zadku velikosti almary, dolet bývá bolestivější a já se jen modlím, s čím pojedeme příště :-)
Na veterinární klinice má Edík pověst zapšklého a nekomunikujícího, pouze s primářkou / je to moc pěkná ženská !!! / našli společnou řeč. Vrní si spolu.
Nikdo ji nechtěl, neměla správné modelkovské rozměry, aby se promenádovala na výstavách.
Od malička v sobě měla bázeň, strach a u misky byla první, bála se, aby na ni zbylo.
Naše druhá, už deset let mladá kočička Rozinka, díky věčné hladovosti a vyvaleným očím, nikdo neřekne jinak než slečna Farkašová.
Pokud se citáty a věty o kočkách vymýšlely a dávala se jim štábní kultura, tak přesně naše malá cikánečka je věrnou předlohou.
Přijde, jen když ona má náladu. Odejde, když jí se chce. Hladit se bude, jen když ona potřebuje, s dalšími kočkami nekomunikuje, přehlíží je a jako šedá eminence srovná zbytek kolektivu zasyčením tak mohutným, že nikdo nepochybuje, že ona je tou pravou.
Když v kočičím horoskopu rozdávali radost ze života, stál náš sedmiletý Míša první v řadě. Miluje život, miluje mouchy, není problém ho potkat s pavoukem v tlamičce, chrousty křupe jako popcorn..
Má nonstop skvělou náladu, kterou prezentuje naštěstí jako jediný pochodem po kuchyňské lince, kde tajně olizuje víčko od olivového oleje.
Zobe si sám ořechy, dýňová semínka a v době vánočního pečení jsem ho několikrát nachytala při kradení neupečeného cukroví, které vonělo po másle.
Kolem čtvrté ranní přichází do ložnice a jemně mne packou bez drápků plácá do obličeje. Bohužel, ještě se nenaučil rozlišovat pracovní týden a víkend :-)
A proč vlastně vzniklo dnešní pojednání ?
V létě jsem krmila u našeho domu krásnou bíločernou micku se zelenýma očima. Byla hladová, vystrašená, bála se i mého stínu.
Dnes jsem jí viděla uprostřed silnice přejetou a zamrzelo mne to.
Vyhasl jeden bezvýznamný zvířecí život. Škoda jen, že člověk, který se Zelenoočky zbavil, nepřišel na to, že kočka nejen krásně vrní, je to osobnost a naplňuje lidské bytí vrchovatě.
Mňoukání je jako masáž pro srdce, pro lidské srdce.
Které by mělo milovat bez výhrad, bez omylů a hlavně v dobrém i ve zlém.
Přeji tam za duhu hodně lásky, plné misky a fajn kamarády ...
