Kam s ním ....
Každá obec má svého blázna.
V dobách mého dětství chodíval po náměstíčku náš Pepíček.
Nosil tranzistorové rádio v jedné ruce a druhou dirigoval.
Celý den se usmíval, jeho oči zářily, když zpívala Miluška Voborníková.
Maličko smutnil, když došly tužkové baterie. Nikdy na dlouho.
Tu pomohl sousedce Shořálkové z mandlu s košem voňavého prádla, přiskočil u autobusové zastávky a pomohl mamince s kočárem do autobusu.
Ochotně sbíral na podzim ovoce v přilehlých sadech, pro souseda Javůrka během zimy nosil uhlí ze sklepa, když si zlomil ruku.
Náš Pepíček působil v ulicích městečka jako kulturní referent s úsměvem na tváři, s vyžehleným, sice otřepeným límečkem, od maminky a nezištně pomáhal všem.
No, nezištně ? Čtyři tužkové baterie jako provize vykouzlily radost na tváři místní figurky.
Neškodné, milé a oblíbené.
I naše město má svého blázna.
Nejdříve dělal radost nám drobným živnostníkům a obcházel provozovny.
Měsíce nemytý zevnějšek, dlouhé scuckané vlasy do jednoho dredu, neprané a smradlavé oblečení, potřísněné výkaly.
Muž svou přítomností v obchodech rozháněl zákazníky a z nelibého odéru mnozí nedokázali udržet žaludek.
Stál sám u pultů, skřehotavě se smál a když se posilnil alkoholem, tančil.
Opakoval svou činnost každý den, obešel poctivě všechny živnostníky, občas se i pomočil.
Naštěstí vždy u vchodu, asi si značil teritorium jako toulavé psisko.
Ovíněn krabicákem svou produkci vygradoval, pozvracel výlohu.
Přivolaná městská policie vždy výtečníka vyvedla, poučila a odjela.
Na smrad, nevychovanost a retardaci nejsou paragrafy.
A s létem přišla novinka. Obnažování.
V tropických teplotách jsme my, obyčejní odložili nadbytečné, odložil je i náš městský výtečník.
Horko je horko.
A tak se maminkám s dětmi každý den dařilo vysvětlovat, proč na lavičce leží pán a má vystrčený holý a špinavý zadek.
Proč, když jejich tatínek tohle nedělá ? Naštěstí, navíc nemáme na středu města tolik laviček :-)
Kolorit města dostal novou tvář.
Vystrčený penis před cukrárnou, kalhoty stažené až ke kotníkům před zverimexem, bimbající mužské přirození na zastávkách městské hromadné dopravy.
A smrad a smrad, že by jeden padl.
Stovky rozhořčených telefonátů na služebny policie, výjezdy do terénu a vždy stejné zoufalé nic.
Strážci zákona v rukavicích, v respirátorech, jednorázových zástěrách pacifikovali a řešili nemožné.
Několikrát denně, zbytečně a za peníze nás všech.
Na blázinec málo, na trestný čin málo.
Občanské referendum se mnohokrát dotazovalo ... kam s ním ?
Nechce mít ve středu města nevonící skřehotavou kreaturu, která jen obtěžuje a zapáchá.
Byť je to lidská bytost, člověk z masa a kostí ... nikdo netuší, nikdo neví, co s ním ?
Občanská sdružení se snaží, bez efektu. Magistrát se snaží, bez efektu.
Přichází podzim, klesají teploty a naše město je v naději.
Přestane každodenní striptýz, budeme mít opadané listí a zastrčený penis.
Držím v ruce tužkové baterie a vzpomínám na našeho Pepíčka, to byly ale krásné a voňavé časy ....
