U blondýny 2020-09-12 06:33:00

Moje tvář se proflákla s projektem Pohádky pro kulíšky a tahle situace jen uspíšila realizaci myšlenky, se kterou jsem koketovala už delší dobu. Že bych toho přímo litovala, to ne, spíš mi v mozkovně vrtalo, jestli můj obličej působí tak naivně a mírumilovně, že mají někteří návštěvníci mého blogu pocit, že se mnou mohou vytírat podlahu, manipulovat, vnucovat mi názory, se kterými nesouhlasím a když to nezabere, tak na to jít přes emoce.

Stalo se mi to párkrát, ve všech vyhrocených případech to byly ženy a díky Bohu, že čím jsem starší, tím úspěšněji se mi daří takové útoky odrážet.

Co se týká Blogspotu, zvykla jsem si rychle, obzvláště na to, že tu všechno funguje :-)

Je ale pravda, že prostředí díky kterému jsem si Blog.cz oblíbila, mi na této platformě chybí. I když  jsem už měla blog na Blogspotu, ráda jsem se tam vracela k oblíbeným blogerům a na titulní stránku, kde to žilo. Sice bez potíží naposledy asi před pěti lety :-), ale jo, žilo ...

Pohádky pro kulíšky byl projekt, který vznikl díky blogerce Edith. Ta byla oslovená sdružením Nedoklubko, zda by jim nechtěla psát pohádky na JIPku pro maminky nedonošených dětí. Pohádky měly úspěch a tak Edith napadlo, že by stejně laděná knížka nemusela být špatný nápad. Rozhodila sítě mezi spisovatele, ilustrátory a hlavně bloger(k)y, neboť komunita na Blog.cz tenkrát opravdu překypovala životem, mimo jiné oslovila i mě, zda bych do knihy nemohla nakreslit několik ilustrací.

Vzniklo tak dílko, které alespoň co se počtem spoluautorů a spoluilustrátorů týče, trhá rekordy :-)

Knížka měla úspěch a tak o dva roky později vzniklo pokračování Pohádky pro kulíšky 2, kam jsem, krom ilustrací, dodala i básničky a které bylo pestřejší jak po stránce barevné, tak po té obsahové. I po letech vnímám účast na Pohádkách jako cennou zkušenost. Kromě toho, že stmelila pro dobrou věc bez nároku na honorář spoustu prima lidí, mě také dokonale odradila od případné další spisovatelské dráhy. Ne každý, včetně mě, totiž překousne, když se mu někdo snaží bez konzultací zasahovat do textu, protože si myslí, že je to tak lepší.

I když to svádí odpovědět " jasně, že tvořím ", není tomu tak vždy. Na něj musí být člověk naladěn a také je potřeba vyhradit si na něj dostatek času, což je v této uspěchané době někdy obtížné.

Tedy, on by ten čas i byl, ale někdy jsem fyzicky i psychicky servaná jako angrešt a představa, jak tahám krabice z bordeltvořící skříně, není zrovna lákavá.
V takových chvílích raději pročítám  články mých oblíbených blogerů nebo si nějaký článek sama napíšu. Je pravda, že existuje jedno tvoření, které jsem objevila teprve minulý rok a u kterého dokážu absolutně vypnout. Na podzim vytáhnu jehlice a pletu šály a čepice :-)
Kromě tvoření vypínám u procházek s rodinou nebo cestou do práce, nic z toho ale nedosahuje takové "čistící" schopnosti jakou má genealogie a s ní související restaurování starých fotek.
I kdybych se hodně snažila, nedokážu spočítat, kolik virtuálních listů matrik jsem otočila, kolikrát jsem musela kliknout myší při renovaci fotek, kolik hodin, dnů, měsíců či let jsem nad obojím strávila. Ale ta rodokmenová skládačka a čistá hlava, ty za to stojí.

5. Herec Martin Preiss nedávno v otevřeném rozhovoru uvedl, že byl na alkoholu závislý od útlého věku, dodával mu suverenitu. Rodiče na něj kladli vysoké nároky, okolí kriticky srovnávalo. On sám přiznává, že své dva syny odmítá stresovat. Toho pomalejšího nežene na sílu, naopak nechává mu komfort rozhodnutí.
Máš dva kluky, zpomaluješ je nebo naopak zrychluješ ? Necháváš zrát osobnosti ?
Starší syn téměř do třech let nemluvil, bylo to tiché, bojácné a empatické dítě, kterého byste v pokoji ani nevšimli. Jeho oblíbenou pohádkou byl seriál Pat a Mat, protože se tam nemluvilo :-)
Nechala jsem ho tak, i když červíček, jestli je všechno v pořádku, tam byl. K ničemu jsem ho nenutila, nenásilně mu četla knihy a billboardy, na které při procházkách ukazoval. Když začal mluvit, první, co uměl, byly značky aut. Půl roku poté, co začal mluvit, jsem ho slyšela, jak si na záchodě čte obal od vložek. O rok později psal.
Naopak, mladší syn je, jak si ho ten starší pojmenoval, žvanil domácí. Od malička to je mašina, kterou postavíte na koleje, nacpete uhlím a která jede plnou rychlostí a nikde nestaví. Číst, psát i počítat se naučil ve škole, do té doby ho zajímaly tak akorát šišky, klacíky, a kamínky na cestě.
Oba dva jsou naprosto odlišní, ale nezpomalovala jsem je, ani nezrychlovala. Oni to naprosto přirozeně udělali za mě, předali si navzájem to, čeho měli moc - starší zklidnil a usměrnil mladšího a mladší zase naučil staršího bránit se a více se projevovat.
Pokud vidím, že má dítě na něco talent, snažím se ho rozvíjet. Ale ne za každou cenu, když vím, že se trápí jenom proto, aby nezklamalo.

6. Když jedeš za kozami, jedeš do Žitavy a odjíždíš s velkým pytlem kozích dobrot. Vznik tohoto města se datuje kolem 13.století, tobě učarovalo, ohromilo tě.
Proč se moderní ženská vrací do města duchů, do města očí ?
/ já jako " stará duše " se nedivím, tvé fotky ve mně dlouho doznívaly /

Abych byla upřímná, dodnes vůbec netuším, proč tomu tak je. Byl to neuvěřitelný pocit, který jsem do té doby nepoznala a s každou další návštěvou je to úplně stejné, jako poprvé. To město má v sobě zvláštní moc a sílu, která mne přitahuje jako žárovka můru. Původně jsem si myslela, že by to mohly být nějaké v genech ukryté vzpomínky po předcích, ale při genealogickém pátrání byla tahle oblast příliš vzdálená těm, které jsem měla v rodokmenu. Mohlo by tu být ale ještě jedno vysvětlení, pravda, trochu kontroverznější, ale ... možná se tam vracím domů. Dům, ke kterému mě to při první návštěvě vábilo už z dálky a ze kterého jsem nemohla spustit oči, měl červenou fasádu a velice nápadně připomínal vykřičený dům z devatenáctého století. Vzhledem k tomu, že jsem prý byla v minulém životě nevěstkou, je možné, že jsem se tam potřebovala vrátit. Jen netuším, proč, tajně doufám, že ne dodělat rozdělanou práci :-)

Mám radost, když mé články občas vyvolají víc než komentář, když si na něj někdo vzpomene i pár dní nebo měsíců poté. Stává se zřídka, ale stává, vím to z vlastní zkušenosti. Děkuji ti, že jsem se mohla vetřít do tvého srdce, mám to s tebou podobně :-)

Součástí mého života byly, kromě otce, samé ženy - sestra, maminka a její čtyři sestry, dvě babičky. Takže ano, ženy mě hodně ovlivňovaly a formovaly, i když jejich charaktery byly spíše tvrdšího rázu, laskavostí a něžnostmi se během mého dětství u nás moc neplýtvalo. Nemůžu ale říct, že by se mi taková lekce v životě nehodila, věděla jsem, co se mi nelíbí, jaká nechci být a časem jsem se zformovala podle sebe :-)

Japonské přísloví u nás doma neplatí, oba kluci jsou napůl táta, napůl máma a je jedno, jestli se to týká vzhledu, tvrdohlavosti, empatie nebo bordelářství :-)

Má být dnes muž ještě galantní, když ženy volají po emancipaci ?
Pokud jsem pozvaná na večeři, v mé kabelce najdete ledasco, ale kreditní kartu nebo peníze určitě ne. To kdyby se náhodou chtěla projevit ta emancipace :-)
Kdybych se dostala do stejné situace, asi bych si nechala zavolat šéfkuchaře a poprosila ho, jestli bychom si to nemohli nějak odpracovat. Myslím, že tahle výchovná lekce vyčůranému nápadníkovi by pro mě byla dostačující  satisfakce i za cenu, že bych musela mýt celý večer nádobí :-)
Gentlemani jsou v dnešní době ohroženým druhem a to je veliká škoda. Troufám si tvrdit, že zásluhu na tom nemá ženská emancipace, jejímž původním smyslem byl boj za volební právo, možnost studovat na vysokých školách nebo pracovat, ale její současná podoba. Ta se místy zvrhla v extrémní feminismus, který už nemá s ideou vzniku ženské emancipace nic společného a vůbec se nedivím, že jsou muži často znechucení a zmatení, co ještě mohou a co už ne. Jsem zastánce zlaté střední cesty a proto když se zadaří, opravdu si užívám, když muž otevře dveře, pomůže do kabátu nebo dokonce políbí ruku :-)

9. Nedávno jsi zveřejnila  na svém blogu Pravidla pro ženy po 40. Vyzvala jsi čtenářky, aby poslouchaly své srdce, svou intuici a selský rozum.
Kde sebe vidíš za dalších deset let ?
Poslední roky se snažím soustředit spíše na přítomnost, ale taková představa  mladistvě vypadající babičky pyšně vezoucí kočárek s malým uzlíčkem je velice lákavá :-)

10. Britský hudebník John Lennon napsal : " Když mi bylo 5 let, matka mi neustále říkala, že štěstí je klíčem k životu. Když jsem šel do školy, ptali se mě, co chci být až vyrostu. Napsal jsem" šťastný ". Řekli mi, že jsem úkol nepochopil. A já jim řekl, že oni nepochopili život."
Je skutečně štěstí klíčem k životu ?
Ano, štěstí asi bude klíčem k životu, protože šťastní lidé bývají méně nemocní a to je docela dobrá motivace :-). Pro mě, mámu, nebylo na světě nic krásnějšího než když mi menší synek jen tak, cestou ze školy, řekl : " Maminko, já jsem tak šťastnej! " V tu chvíli jsem věděla, že se nám s manželem asi něco povedlo.
Štěstí má pro každého z nás jinou podobu, když budu vybírat ze základních pilířů spokojeného života, někoho může naplňovat rodina, děti, vztah na pevných základech, někoho zase činí šťastným práce, peníze, vzdělání, koníčky. Pak jsou tu menší štěstíčka, která se, když jich je dostatek, spojí v jedno větší a výsledek bude podobný, jako u pilířů - sklenička vína, dobré jídlo, skvělý film nebo knížka, západ slunce, noční obloha plná hvězd, voňavý čaj v oblíbeném hrníčku, čistý vzduch po dešti nebo právě napsaný článek na blog.
Francouzský básník a spisovatel Remy de Gourmont řekl : " Štěstí neexistuje, jsou jen šťastní lidé. "
Budiž mu omluvou, že hormon štěstí objevili vědci až o sto let později. Od té doby, co vím, jak takové pravé nefalšované štěstí v mozku vypadá, se mi při každém jeho záchvěvu vybaví roztomilá ťapající proteinová potvůrka táhnoucí za sebou kuličku endorfinu  https://www.youtube.com/watch?v=n7UFDUcstW0.