Jen tak v kalhotkách ...
Slunce hladí horizont a rozdává svými paprsky radost.
Po teplém dni nejlépe chutná vychlazený meloun.
Sedím a dívám se na svou vnučku.
Se zahradní hadicí poskakuje, raduje se a každé rostlině dopřeje dostatek vláhy.
Keře, stromy, tráva, to vše obalí drobné kapky vody.
Vzduch tak příjemně voní, po vodě.
Jen těm pracovitým čmelákům se sprcha nelíbí, dnes ještě nemají splněno.
Zadívám se do jemného oparu a tu jí zahlédnu.
Malá, drobná holčička se světlými vlásky poskakuje po trávníku.
V ruce má žlutou konvičku a poctivě zalévá každý keř voňavých růží.
Když zapadá slunce, krátí se den, země volá po vodě.
Konev nosí maminka, tatínek dvě.
Ohnuté větve obalené sametovými broskvemi, tmavě červené višně a kyselá letní jablka, ke každému kmeni malou konvičku, tou větší to doplní táta.
A tu se v posledních paprscích dne objeví jemná sprcha, která hází duhu do všech stran.
Táta už nenosí konev, drží v ruce hadici a stříká.
Blondýnka s otevřenou pusou hledí na proud vody a malou rukou se osměluje sáhnout si na duhu.
Odhazuje letní šatičky a jen tak, v kalhotkách běží vstříc letnímu osvěžení.
Je tak krásné běžet naproti duze, která obejme i ochladí po horkém dni.
Naštěstí sedím proti slunci.
V očích se mi lesknou dvě malé slané kapky. Jedna za mámu, jedna za tátu.
Žijeme v dokonalém světě a kdy naposledy jsme běželi proti duze ?
Babičko, babičko, to tááák stříká.
Vidíš tu duhu ?
Jasně, vidím. Škoda, že se jen v těch kalhotkách stydím ...
