Mám duši obtěžkanou hříchy ....



Jsem stolek kavárenský.
Vyrobili mne s jasným záměrem, být společenský.
Stojím v malé kavárničce uprostřed města a jsem vyhledávaný.
Prý se u mne krásně sedí, mám strategickou pozici, nestojím v průvanu, toalety jsou blízko.
A hlavně, mohou se všichni návštěvníci ode mne kochat.
Na jaře rozkvetlou kaštanovou alejí, v létě malými trhovskými stánky s vonící zeleninou, na podzim zlatým listím a v zimě blikajícími lucerničkami, kolem kterých poskakují jako splašené bílé sněhové vločky. 
To vše je ode mne vidět, to vše je pozornému diváku nabídnuto včetně skvělé kávy, teplého štrůdlu a domácí limonády.
Jsem němým svědkem pádů a vzletů.
Sedávají u mne milenci a pod rouškou tajemství si šeptají sladká slůvka. 
Kolik já slyšel návrhů na sladké milování, kolik rukou pode mnou hladilo ruku, stehno a nepřejte si vědět, co ještě víc.
Do mého dřeva si si rytmus vyťukávají umělci, kolik Erbenů, kolik Smetanů už tu u mne tvořilo.
Slýchávám pohádky o lásce, o nenávisti, o bolesti. 
Lidé se tu u mne svěřují, obnažují se, některým jsem viděl až do žaludku, na jiné jsem byl vážně rozhněvaný. 
To, když drobná tmavovláska ukazovala maličkatý černobílý obrázek, který se jí chvěl v ruce.
Dodnes jsem nepochopil, proč ten mladík stroze prohlásil, že se na to necítí. 
Bojím se, u mne to bude tvrdostí dřeva, u mladíka nezralostí.
Polykal jsem slzy, když jsem zaslechl nepříjemný lékařský verdikt, tolik bych chtěl tu zrzečku obejmout a říct jí, že na to není sama. A ona na to skutečně není sama, ten zdatný sportovec jí to během tichého hovoru tisíckrát a jednou pošeptal.
Může mít stolek nitro rozervané vzlyky ? Až do morku každého letokruhu.
A právě tam kdesi hluboko, uvnitř, jsem býval uchlácholený, že mne nic nepřekvapí.
A překvapilo.
Jednoho rána se kavárnička nerozsvítila. 
Neotevřela se okna, aby vlahý březnový vzduch osvěžil místnost. Nevoněla čerstvě umletá káva, palačinky, lívanečky se neškvířily na teflonové pánvi, mixér nerachotil, odšťavňovač nepřijal jediný pomeranč, banán, ani kanadskou borůvku.
Ticho, zoufalé ticho. 
Dnes mne nikdo neotře od prachu ? 
Nepřidá vázičku s malými drobnými kvítky, nevymění ubrus ?
Nebude tu sedět a číst subtilní blondýnka svou zamilovanou knihu básní ?
Pán s bílou kšticí nebude jemně debužírovat čokoládový fondán s dvojitým presem ?? 
Jsem zmatený, rozhlížím se po tiché místnosti, mou  dřevěnou hlavou letí stále stejná věta.
Z nařízení vlády se vyhlašuje nouzový stav a kavárna bude z tohoto důvodu až do odvolání mimo provoz.
Cítím se mlád, plný sil než aby mne odvezli do sběrného dvora.
Co se mnou bude ?
Jak ten pocit bezmoci řeší lidé ?
Chodí si zaběhat, berou si bílé tabletky štěstí, pláčou si vzájemně na ramenou.
Nemohu běhat, nemám roušku, jo a mám čtyři nohy. A když já pláču, je všude lepivé smůly nadbytek.
Postrádám společnost, tlukot lidského srdce, ruce položené na mé dřevěné tváři.
Už nikdy si nebudu stěžovat, že mi studentka matematicko - fyzikální fakulty věčně kope do nohou.
Že, když si řezník od naproti sundá nenápadně boty, chce se mi omdlít.
Že, jednovaječná dvojčata na mne pravidelně vylévají bezovou limonádu a já jsem mokrý hned dvakrát.
Že, vysoký hubený vtipálek s neomaleností sobě vlastní na mne stále lepí žvýkačku a směje se u toho jako hňup.
Omlouvám se, spěchám. 
Mám zase duši obtěžkanou hříchy, právě si ke mně sedla paní lékárníková.
Vidličkou napichuje drobivou Pavlovu, usrkává kapučíno a stěžuji se na nějaká karanténní kila.
Jsem stolek kavárenský a tolik jste mi chyběli ....