Puchýřovi ....



Malý Puchýřek nabubřele vešel do ohraničeného prostoru pískoviště.
Děvčata vyvařovala oběd z báboviček. 
Lžičkou ochutnávala, jako, jemně prosátý písek.
Guláš se moc povedl. Mňam, znalecky pomlaskávala. Jen je ještě horký.
Kluci stavěli hrad, věže, věžičky, malí vojáčci hlídali cimbuří.
Nikdo si hocha, který nepozdravil, nevšiml. 
I tedy vjel malý Puchýřek svou oranžovou tatrovkou do pískoviště a zbořil hrad, oběd i iluze.
Projížděl, devastoval a notoval :  " Je to Zetor, je to traktor, jede do hor, kopat brambor. "
Děti si přály hrát na mámu, na tátu.
Puchýřek nechtěl být tátou, nechtěl být ani mámou, zatoužil být ředitelem fabriky jako strýc Igor.
Mlátil klackem o dřevěnou obrubu, kopal do koloběžky.
Když si všichni sypali do svých dlaní krystalky Vitacitu, vyplazovali na sebe žluté jazyky, stál Puchýřek s nastavenou dlaní. 
Zůstala prázdná.
A jako z malých husiček vyrostou sádelnaté husy, malý Puchýřek se zvětšil do velkého Puchýře.
Ujíždí na svůj nový pozemek a za koly se mu práší.
Jeho bílé auto bere konce stromů, větve, občas i plaňky plotů.
Půl století starou cestu rozhrabe během jednoho týdne jako prase kaliště.
Svého obrovského bílého mazlíka postaví uprostřed cesty, ať se blbci snaží, když chtějí projít.
Nezdraví, nemluví, pouze direktivně oznamuje.
Jsem majitel stavební firmy.
A kdo je tu víc? 
Já jsem Puchýř, veliký, obrovský.
Má žena, Hedvika Puchýřová nezdraví. Můj syn, Emil Puchýř nezdraví.
My všichni, my Puchýřovi nezdravíme, ty staré báby, ty staré dědky, nač ?
Během jednoho odpoledne srovná bagrem celý pozemek na holou pláň, vykope obrovskou díru na modré kolo.
Sobota nesobota, neděle neneděle, za zvuků motorové pily vám všem ukáži, chcete se válet ?
Chcete mít siestu ?  
Jak krásně lahodí uchu zvuk motorové pily, jak rozněžní duši při nedělním obědě cirkulárka.
Božské tóny filharmonie dovezené z hobbymarketu.
A tak ředitel planety, komisař meziplanetárních letů zasadí svá první rajčata.
Ale čímpak je zalije, Puchýř jeden šikovný ?
Nemá svou vodu, nemá svůj jediný sud dešťové vody.
Stojí uprostřed planiny, uprostřed svého vesmíru a má prázdnou konev.
Poprvé pozdraví, poprvé požádá.
Čeká s prázdnou nádobou na vodu, oplatí mu stejnou mincí jeho křupanské chování ?
Nikoliv, lidé mají chuť si pomáhat, žít ve společenství, dodržovat pravidla.
Ale všeho do času, milý Puchýři !
Až jednou spadneš ze stromu, kdo ti pomůže ? Bude ti scházet toaletní papír, čím si utřeš zadek ?
Zapomeneš si hasák, rezervu či baterku, čím si posvítíš ?
Čím kdo zachází, tím také schází ... zbořit iluze lze jednou, maximálně dvakrát !