V první sluneční den ...
Vše osleplo, v zem slunce pere
o stromy, kopce, o blata,
o tisíc mezí brousí a dere
si jarní dravčí pářata.
Zelená trávka jako vlásky
se rodí hlavičce na lysé,
vstávejte, boží sedmikrásky,
v den prvý chudí zrodí se !
A vstávejte, vy srdce všecka
jež lidská láska nehřeje.
Vstávejte, prostá srdce dětská,
to první slunce vaše je.
Nevládnu slovem a veršem jako básník Antonín Sova.
Občas se mi stane při čtení veršů, že kdyby kantor do třídy vznesl dotaz, co básník svými verši chtěl říct, seděla bych a neměla bych jasných vyjádření.
Tato báseň o jaru nevyžaduje žádné složité myšlenkové konstrukce, prostě a jednoduše vzdává hold jaru a jeho kouzlu. Lehce mne svým přesahem do dnešní doby navnadila k následujícím řádkům.
Lidská srdce jsou tak křehká, tak zranitelná.
Poslední dny a týdny nás uvěznily vně svých příbytků a s miniaturním uvolněním se svoboda drala na povrch a měla neuvěřitelných rozměrů.
Zajela jsem do zahradnictví pro rostliny do zahradních závěsů. Praskalo ve švech. Hlava na hlavě, rozestupy žádné a nákupní koše přetékaly, kypěly a nedokázaly pojmout množství krásy.
Lidé vyhladovělí po barvách, vůních, ale i po normálním pohybu, prostě i po lidech.
Po svobodném přístupu kamkoliv a kdykoliv.
Svítily a zářily oči, pod rouškami se na sebe usmívali, chovali zase jako lidé.
Touha zasadit něco nového, strčit ruce do černého voňavého substrátu, oko polaskat kaskádou barevných květů.
Ano, milý pane básníku, vstávali jsme všechna srdce, protože nám lidská láska, pospolitost a potažmo krása v uplynulých týdnech zoufale chyběla a ještě chybět bude.
Velikonoční svátky vnímám jako oslavu jara, probouzení přírody. Zelené větvičky, obarvená vajíčka a beránek na stole. A hodně, skutečně hodně slunečních paprsků.
Přeji nám všem, abychom ty první slunečné dny přijali s pokorou, co jiného nám zbývá.
Symbol letošního jara v nás určitě již navždy zůstane, potřebujeme lidskou lásku, potřebujeme lidská i ta dětská srdce.
Krásné slunečné PRVNÍ dny ....
