U blondýny 2020-03-21 09:28:00

Od prvních okamžiků, kdy se zamilovaně spojila otcova spermie s matčiným vajíčkem a má velikost se jevila dostatečná, začala jsem na placentě surfovat plodovou vodou. 

Narozením do tohoto světa jsem od rána do noci vyřvávala v nízkých tóninách, vysoko jsem ladila, když mléka prs vydal méně. Vyklidněné, spokojené dítě se usmívalo pouze z plastové vaničky, kde si ráchalo ve vodě nohy, ruce a celé droboučké tělo. 

Na břehu řeky Moravy jsem dlouhé hodiny sedávala s promodralými ústy, s kyblíčkem plným vody jsem obcházela kamenitý sráz a spokojeně se vracela do náruče toku. Vnímala jsem mezi malými prstíky sílu, hleděla jsem do průzračných kapek v záři slunce.

Plout s hladinou jsem se naučila podstatně dříve než vrstevníci. Vklouznout pod hladinu a s otevřenýma očima sledovat ten úplně jiný svět nebo jen tak ležet na vodě. Pozorovat modrou oblohu se žlutým kolečkem za zpěvu ptáků.

Plavat, rozrážet tempy hladinu, kopat nohama nebo nabídnout celému tělu tenkou linii mezi vzduchem a životadárnou kapalinou je pro mne přirozenější než chůze po zemském povrchu. Nic nebolí, nic netlačí, všechny strasti se rozpustí ve vteřině jako smetanové eskymo bez ledu.

Ani ruce žhavého milence nedokáží pohladit, vzrušit  či nabudit. Ta vteřina, kdy tělo přijme každým pórem, každým milimetrem kůže vodu, je neopakovatelná.

Jako zemský, vnímavý typ, nacházím jistotu a klid ve všem, nač si mohu sáhnout. S vodou vybočuji a sudičky mi do vínku tuto, možná rozmařilost, přisoudily na celý život a uvnitř mi jí hýčkaly.

Oheň sleduji s respektem, bojím se ho a přijímám ho jako nutnost pro lidskou obživu. U krbu či táboráku sedávám v úctyhodné vzdálenosti. Vzduch okysličuje mé receptory, když se ho nedostává, ovládne mne panika, tápu, dusím se. Zem, černá či hnědá, od prvního zeleného klíčku až po žlutý klas, voní chlebem, voní životem.

Pro své žití potřebuji všechny tyto elementy, jen jedním jsem až zvráceně přitahována, fascinována, vodou.

V době největších povodní jsem stála na kopci. Pod vodní hladinou se schovávalo celé údolí, rozpínavě, invazivně pohlcované vodou. Apokalypsa a přitom nejsilnější z emocí, které jsem kdy za svůj život do svého nitra přijala. Mísil se ve mně strach, bolest, slzy stékaly po tváři, ale nutno přiznat, byla jsem omráčená, vzrušená a silně fascinovaná.

Lidé kolem se báli, já se bála a přesto jsem obdivovala, jako silou se přírodní živel hnal údolím.

Od malé trepetilky, sedící u řeky,  přes dospívající holčinu, která se nebála přeplavat řeku Labe tam a zpátky. Po mladou ženu, která během těhotenství nikde jinde nevnímala tak intenzívně své dítě a jeho pohyby, jako když plavala. Mé obrovské břicho přitahováno zemskou gravitací se pod vodní hladinou i s malým špuntem nadnášelo s takovou lehkostí, nelze zapomenout.

Až po zralou ženu, která si pořídila kus země a začala vnímat přírodu a dar vody úplně, ale úplně jinak. Se samozřejmostí jsem  ráno vstávala a večer usínala, z každého kohoutku teče průzračná tekutina, je jí dostatek a o hospodaření nemohla být řeč. 

Dostala jsem přes prsty, přehodnotila a hlavně nastavila ten žebříček jinak. 

Učím se žít s pokorou a když mé oči atakují celý den oblohu, zda vypustí pár kapek, stává se ze mne vděčný strávník života.

Jsem vodou objímaná, hlazená, jsem vodou fascinovaná a vodě věnuji toto malé a komorní povídání.

V současné situaci, kdy všichni nelibě neseme vztyčený ukazováček paní přírody, kdy bojujeme sami se sebou, zítra bychom neměli a nesmíme zapomenout na Světový den vody.

Protože, co si budeme povídat, ta krásná, rozmařilá a přenádherná dáma, s námi pomalu ztrácí trpělivost ...