Loučení se Soptíčkem ....



Nejsilnější emoce v mém životě, jednoznačně fotografie mého dítěte s jeho dítětem.
Devět měsíců vzdouvajícího bříška mé dcery a stejně se mozek nepřipraví.
Tekly mi slzy nefalšovaného štěstí, naplnění a překvapení.
S každým jsem se podělila o radost, ohňostroj, salvy na oslavu nového života.
Nedokázala jsem pozřít, natož vypít sklenku.
Celou noc jsem dávila z prázdného žaludku, mé nitro se obracelo.
V porodnici jsme v objetí dlouze brečely nad malým uzlíčkem a ve všudypřítomném průvanu jsme navazovaly první neformální vztahy.
Malá ústa přisátá na prsech matky, kolotoč splývajících nocí a dnů, hromady pozvracených košilek, nevyspalost a hormonální bouře v periodách nahoru a dolů.
Dívala jsem se na tu spoušť a tolik chtěla pomoct. Vnímala jsem chybějící instinkt, zdravý selský rozum, podstatné nebyly mé životní zkušenosti jako ženy,  jako zdravotníka s praxí, ale rozhodující apel na vše řídil internet. 
Co řekl, bylo svaté. / a na rovinu, občas pěkné debility /
Přišla jsem si stará, blbá, nepotřebná. Polykala slzy a zároveň hledala tu holku, se kterou jsem se celý život milovala a pro kterou bych strčila ruku do ohně, ne jednou, třeba desetkrát.
Dospěla, dozrála a pevně objímala ve svém náruči mou vnučku. 
Vytvořila ochranný val, do kterého nepouštěla občas i svého partnera, mě, své okolí.
Žena, matka, unavená lvice.
Startovací čára mého vztahu s vnučkou poznamenala vzdálenost na mapě, ale i ta hormonální.
Pochování, pohlazení se odvíjelo podle nálady, podle stavu pupíku, nalitého poprsí.
Malá, krásná, milovaná a přitom tolik vzdálená.
Dívala jsem se na ten zázrak, toužila být přirozeně jeho součástí a stále to drhlo. 
Bože, jak křehké bylo to pletivo našich vztahů.
Vzteklé, uřvané, uzurpátorsky nepříjemné, vzdorovité, soptící dítě  a byl na světě Soptíček.
Začala cesta mírových dohod, válečných konfliktů, podepisování ultimáta proti házení granátů v prostoru, začali jsme se vzájemně hledat, poznávat.
Stovky kilometrů tam, stovky zpátky a někdy se mnou má vnučka nepromluvila / spíše neproječela / ani slovo, ani mne pohledem otřela, natož ke mně přiběhla. 
Stála jsem jako trubka a hlavou se mi honilo ... tak to má být ? Jako fakt  ?
Nezažila jsem ve svém životě žádnou babičku. Ani dobrou, ani špatnou, neměly obě zájem.
Má matka se s babičkováním prala a vzorem mi nedokázala být.
Přirozeně okoukat, ošmírovat, zafixovat od kůži, jenže jak ? 
Už to vypadalo, že babičkovství v našem podání a v naší rodině vymře po přeslici.
Netušila jsem, jak na ten vztah. Tápala ve funkci, která potká každou ženu, skoro každou.
Na ulici jsem mnohokrát vzbuzovala v jiných lidech pocit, že jsem tu malou, krásnou princeznu ukradla. Řev, panika a za pár minut smích. 
Čím větší snaha, tím větší prohry. 
Největší kalich hořkosti jsem vypila na našem první společném pobytu na horách. 
Kam utíká malý človíček v momentu štěstí, výhry ?  ... přece za svými, za babičkou.
Stála jsem uprostřed kopce a má náruč zela prázdnotou, slzy hořkosti se vpíjely pod kůži.
Můj Soptíček běhal za cizími, u mne se pouze vztekal, soptil, vyšiloval. 
Zkáza a potopení Titaniku. 
A přeci.
Láska, trpělivost, skutečnost, že krev není voda a ledovce kolem Titaniku začaly pozvolna tát.
Odstavená od prsu matky, od jejího tepla, začala rozevírat křídla a pouštět si do svého života i jiné teplo.
S věkem přišla zásadní změna.
Našly jsme se. Chytily příležitost za pačesy a jsme konečně spolu.
Už kolem sebe nekroužíme, už si tykáme.
Když mne obejme, cítím sílu.
Nic strojeného, nic vynuceného. Je tam radost, je tam cit, je tam láska.
Jsme obě živelné, jsou nás plné místnosti, jsme hlučné, jsme umanuté, se zubním kartáčkem chodíme po bytě a špiníme zrcadla, díváme se na sebe, smějeme se.
Dopřát si komfort pravdivosti asi někteří i odsoudí. Jejich životy a vztahy plynou zalité sluncem a bez mráčků.
U nás z těch mraků pršelo, sněžilo, mrzlo, abychom si to vysluní vychutnali a vážili si ho.
Konečně se máme.
Já babička a má vnučka Sofie ....