Zrcadlení ....


S Miriam jsme se potkávaly v malé šatně školky a hned jsme se spolu cítily na stejné vlnové šířce i délce. Jen začít vysílat rozhlas. 
Vzájemnou náklonnost jsme si v rámci přátelství rodin projevovaly společnými chvílemi s dětmi, upečenými pekáči buchet, výlety do přírody, při hokeji si našli podobnou techniku skandování i naši muži. Pohlídat si děti při zaměstnaných a nefunkční babičkách byl bonus navíc, který nelze vyvážit metráky zlata, škatulkami diamantů.
A přeci jsme jí poznala. Babičku. Než měla přijít, v domácnosti se rozhostilo zvláštní, udušené ticho. Hovor vyzníval nuceně, děti samostatně opustily obývák a spokojily se s pokojíčkem. Příznivci ságy o malém kouzelníkovi by tuto pasáž nazvali " čekání na pána zla ".
Do bytu vstoupila skvostně upravená žena. Dlouhé lesklé vlasy stočené do apartního uzlu, stylový kostýmek jako šitý na míru, vše sladěné do posledního detailu. Pod obloučkem dokonale vytrhaného obočí navnadila pozorovatele jedna řasa nalíčená maskarou vedle druhé, rty obtažené konturovací tužkou, tvář bez vrásek. Madona, živá madona, problesklo mi hlavou. A chlad jako z mrazáku.
Dlouhé rudě nalakované nehty nervozně bubnovaly do desky jídelního stolu a rytmus se zrychlil, když do prostoru vešly děti. Stokato. 
Ode dveří se způsobně usmály, zamávaly a pozdravily tetu Evu. Ano, tetu Evu.
Na délku pokoje jim babička ????  zamávala, neusmála se a když odběhly do pokojíčku, hlasitě si oddychla.
Kávu již dopíjela v časovém presu, tenkou cigaretu držela mezi dlouhými prsty tak labužnicky, ach, cigaretové koncerny by se o představitelku reklamního spotu porvaly.
Dvacet minut povinné - nepovinné návštěvy si za tento měsíc mohla odškrtnout. Hlavně, děti neřvaly, nehonily se, nehalasily. Babička Prošková by valila bulvy, jak takové ryzí babičkovství dokáže vypadat, jasně, prosté ženě z lidu se na rukou netřpytily starožitné brilianty, pouze vrásky a zase vrásky.

S Radkou se potkáváme na společné chodbě už třicet let. 
Prohodíme pár slov, prokecáme pár hodin. Nemáme stanovená pravidla, jak a kdy se sejít. Vzájemný respekt a přátelství nepotřebuje harmonogram. Děti, práce, muži současní, muži bývalí, milenci zakázaní, milenci kradení. Každá žijeme, jak umíme, jak cítíme.
Její současná tvář ztrácí kontury, popelavě šedá, ztrhaná, zoufale unavená. Dlouhé, nekončící brázdy vrásek jako u polí na Vysočině kolem očí, ústa zkřivená do kyselé a nic neříkající polohy.
Kde jsou ty blankytně modré oči jako letní obloha ? Kam se ztratila ta pověstná jiskra, která by zapálila nejedno mužské srdce jako pochodeň ? 
Kila navíc se schovávají do neforemného kabátu, okopané polobotky volají po výměně a zapatlaná kabelka po vodě, hadru či střelhbité akci u Bati.
Když normální smrtelník vstává, má Radka zadělané buchty, prošpikovanou svíčkovou, vykynuté houskové knedlíky, uvařenou dětskou polévku, bílý jogurt vyrobený do malých skleniček, v náručí nosí pětkrát posraného vnuka, přebaleného, zasypaného a spokojeného. U stolu maluje své obrázky vnučka, která se v mezidobí vztekle válí po zemi a buší hlavou o linoleum. 
A co dělají rodiče dětí ? Spokojeně spí a nechávají se hýčkat, s humorem praví, že k babičce jezdí každý víkend na welnes.
Paní Dobromila Rettigová by se vedle mé kamarádky cítila jako cuchta, bez řádně vykydané domácnosti, spokojeného partnera a vrnících dětí. Kdy jsi byla naposledy v kině ?
Kdy jsi měla naposledy vášnivý sex ? Co to je, to se maže na topinky ? Dej mi recept.  Neztratila jsi se v tom babičkovském matrixu mezi nočníky, plínkami a sunarem ?

Na druhých vídáme chyby, nedostatky snadno. Sami nad sebou mnohdy ten potřebný nadhled nemáme, chybí nám nebo si ho odmítáme připustit.
Do porodnice  jsem cupitala ověšená taškami, kastrůlky, přežehlenými nočními košilkami, ovocem, pečivem, vše pro moji holčičku, vše pro moji dcerku. Přesně na prahu nemocničního zařízení jsem si uvědomila, že nemám nic, zhola nic pro dítě mého dítěte.  Pro vnouče ?  Jé, to je divný ?
Vůbec jsem ho do svého nitra nepustila, vůbec jsem si neuvědomila, že se nějaké narodilo, byť míru a váhu jsem už den znala.
Všechny mé myšlenky rotovaly kolem mého dítěte, bože ono má dítě ? Styděla jsem se, kála a děsila, jaká já budu tragická, když zapomenu na první, vlastní vnouče. Vše do momentu než jsem malého vetřelce objala, tak jo, než jsem ho mezi slzami sevřela  a nenadálým štěstím málem umačkala.
Asi bylo víc než jasné, že mi bude říkat babičko, nikoliv teto Simono.
Že mám limity, svou hranici jsem si uvědomila minulé léto. Skoro celou svou dovolenou jsem věnovala své vnučce. Dokonale plánovala denní rozvrh plný výletů, koupání, radostí. Po večerech uklízela, vařila, pekla, smažila a dojatě se dívala na spokojenou spící vnučku. Kde byl odpočinek, relax, chvíle se skleničkou a knihou ?  Kde byla ta řádná dovolená ?
Stala se ze mne babička - profesionální Popelka, která na podzim ryla svým čelem brázdu, servaná, unavená a nešťastná.
Jak rychle dokáži přijmout pozici harpyje, jak rychle se sžiji s rolí uondané a upatlané hospodyňky.
Rádi hovoříme o druhých, o jejich stinných stránkách a málokdy si si uvědomíme, že všechna ta nastavená zrcadla o nás mnohé vypovídají. 
Vidět na vodní hladině část své tváře, přijmout i stinné vlastnosti svého ega, pojmenovat je, inu, dřina. Až uslyšíte lidové rčení  Podle sebe soudím tebe, vyleštěte si zrcadlo a vyčarujte úsměv.
Malá pomůcka, jak se nezbláznit a jít životem bez přetvářky ... to vše vám přeje blondýna.