Přírodně na depku ....
Že pod svícnem bývá tma, mne přesvědčil můj manžel.
V dobách prudce totalitních byl vyzván jako kapelník a frontman rockové formace, aby na okresním oddělení veřejné bezpečnosti vyjasnil rvačku. K bitce došlo v ranních hodinách na tancovačce, kdy vesnická omladina měla již bytelně naváto, městský dorost také, zábava vázla. Během pár minut sálem lítaly židle, okna se za obrovského rachotu sypala na miliardy střípků. Rozmlácený sál někdo zaplatit musel.
S monoklem pod okem můj muž vyrazil s celou kapelou podat svědectví, že oni tam skoro ani nebyli ??? Vlastně tam jenom trochu hráli. Vyšetřovatel byl starý dobrák, který udělal bubu .... a příště kluci hrajte méně hlasitě, mladí nejsou pak tak agresivní.
Že budu já agresivní, o tom nepochyboval. Jeho nejmilejší a nejkrásnější manželka.
Žádná kytice narvaná v cizí zahradě, žádné udobřování za svítání, tentokrát šok.
Uprostřed našeho obývacího pokoje seděl můj muž pod obrovským banánovníkem. Rostlině chybělo do stropu pár centimetrů, jednotlivé listy nasedaly do sebe v šíři až metr a půl.
Poprvé za dobu našeho manželství jsem nemohla vypustit z úst ani slovo, protože ta tropická krása mi vyrazila dech. V časech, kdy se na banány stály fronty, já měla v sídlištním panelákovém bytě celou skvostně zelenou rostlinu.
Se slzou v oku jsme si vyslechla, jak ten banánovník stál tak sám a opuštěný na chodbě u těch policajtů a přeci ho tam nemohl nechat ... a počkej, mámo, až si utrhneš první banán.
