Tajemství jídelního lístku ....


Léto budiž pochváleno.
V září jsem se po roce zvážila. Kdo zná můj příběh, ví, že se zásadně nevážím.
Po zhubnutí 35 pytlíků pšeničné mouky / pokus o vtipné připodobnění, ve skutečnosti to bylo 35 kg sádla a vody / jsem si po dobu šesti let váhu bez větších problémů udržovala. 
Jednou ze zásad mého racionálního přístupu je, neposkakovat každý den na váze.
Cítím napnutou podprsenku, přetékající kalhoty, švy u halenky akurát, prostě uberu.
Tak to skvěle vycházelo, až letos.
Za devět měsíců jsem prožila, co jiní nezvládnou za dlouhá léta. 
Ručička poskočila o pět kilíčků směrem nahoru. No a co, chtělo by se zvolat ?
To se ztratí, rozloží a jedeme dál. 
Nejedeme.
Už nikdy nechci mít metrák, nechci být uvězněná ve svém těle, cítit se jako napchatá hus plná šišek.
Královna jo-jo efektů, znalkyně vajíčkových, banánových, bramborových diet, odbornice na hladovku, detoxikaci i proměnu ropuchy na žabičku, to vše vím, že nefunguje.
Musím dodržovat pestré a racionální stravování, při kterém nesmím ze zásady hladovět, ani se přejídat. 
A kila jdou jako mávnutím proutku dolů. Naučila jsem se svému tělu rozumět, poslouchat ho a být s ním ve shodě.
Jenže ....
Na víkendovém pobytu mimo domov jsem si uvědomila, jak nesnadné se jeví přežít bez hříchů, pestře a zdravě.
Na snídani docházím s žitným knackebrotem, na svačiny jsem vybavena ovocem.
Ale co oběd, co večeře ?
Jídelní lístky přetékají vydatným menu. 
Hovězí guláš se šesti, pečená kačenka se zelím a dva druhy knedlánků, smažený řízek a šťouchané brambory,  pizza na miliardu příchutí, těstoviny zalité bohatě šlehačkou, hájená hovězí svíčková s brusinkami, tradiční smažák s hranolky či kroketami, hamburská kýta s vinnou redukcí, grilovaná chapadla s mořskými plody po řecku.
Vyčerpávající turné po restauracích, kde se nechci odvalit po šesti kulatých načechraných plátcích národního pokladu, v mojí mysli vyvolává flustraci.
Mám hlad, mám šílený hlad, ve městě plném malých i větších restaurací.
Jsem štvanec jídelních lístků, na kterých není ani jedno odlehčené či dietní jídlo.
Hlavou mi běží pořady o racionálním stravování, internetové portály s nechutnými fotkami obézních lidí, výživoví poradci apelující na zdravý a nezatížený životní styl. 
Ale jak a kde začít ?
Hladová a vyčerpaná do sebe láduji těstoviny carbonara a uvnitř brečím. Nechci být sud, ale jak se tomu bránit bez alibismu, přeci tady nechcípnu hlady.  
Uvědomuji si, jak zoufale se musí cítit v podobné situaci diabetik, pokud je okleštěn aplikací inzulínu, musí dodržovat dietu a ocitne se mimo domov, mimo hájené teritorium své ledničky.
Jak bezradně či brutálně vytočen čte jídelníček většiny našich stravovacích zařízení člověk s onemocněním dnou, kdy se dietní chyba obrazí na bolestech či otocích kloubů.
Nebudu unavovat výčtem omezení, poruch a onemocnění, při kterých je každý zainteresovaný limitovaný dietním nařízením. 
A přestaneme kvůli nim žít, cestovat, poznávat ?
Tajemství jídelních lístků malých i velkých měst spočívá v nechuti a neschopnosti přizpůsobit se strávníkům. Buď přijmeš a nebo odejdi. Nedělej drama, pro jednou se svět nezboří.
Nezboří se ani po druhé, ani potřetí a když se nevejdeš mezi futra, tvé boky budou jako skříň, tvá cukrovka, ani bezlepková omezení, no jo, tak zavři oči ... pro jednou, že !



/ poznámka pod čarou, fotografie vznikla, když jsem ještě neměla hlad  :-) /