Femme fatale ...


Po očku jsem sledovala své spolužačky, které se ladně pohybovaly jako víly při scénickém tanci.
Vlasy jemně zapletené do drdůlku s pramínky kolem tváří.
Já se narodila jako hrom do police, celá taková hřmotná, hlasitá, celoživotně vyzobaná u pánského kadeřníka. Trikot se mi zařezával do půlek, dětské proporce lehce předimenzované. Dívky tři mravenčí do strany, já jeden sloní na opačnou stranu.
O velký sen, stát se jemnou tanečnicí, skoro vílou, mne připravila paní učitelka Kůrková.
Přívětivě mne na chodbě pohladila a poradila, ať to zkusím jinde.
Co třeba hod kriketovým míčkem, skok do dálky nebo vrh koulí ?
Představa trenek a tílka se od hedvábného, skoro éterického tanečního úboru hodně vzdaloval.
Ženskost, krásu, ladnost, mít na těle třpytkami posetý šifón, nikoliv trencle a modřiny z doskoku mimo pískoviště, což se mi mimochodem také povedlo.
Zrála jsem jako žena a uvnitř jsem toužila být osudovou, nezapomenutelnou, obalenou do niterné nebeské krásy, utkané při měsíčku. Pohledem drsného kritika jsem obdivovala dámy, které i při výrazně nadbytečných kilogramech vpluly ulicí v dlouhých, po paty sahajících šatech.
Nu což, vůbec nevadí, že vypadají jako pochodující kvadrát či malý stan pro dva.
Uviděla jsem je. Visely na ramínku a prosily :  " Buď konečně víla, kup si nás " .
A tak jsem si poprvé v životě koupila dlouhé, převelice dlouhé, lehoučké šatičky jako sen.
Nejdřív jsem se chodila na ně dívat do skříně, nějaký čas mi do premiéry trvalo, než jsem zlomila tvrzení tělocvikářky, že já svými sloními úkroky svět nezbořím.
Vydala jsem se do víru velkoměsta a nesla se jako pávice, kolem těla mi překrásně vlál hedvábný materiál.
První depka nastala ve vlaku. Stále jsem rovnala šaty zepředu, pak zezadu, přehazovala jednu nohu, pak druhou, až to vypadalo, že mám Tourretův syndrom. To, že potřebuju čůrat, jsem si odmítla připustit. Malý, špinavý, nechutný prostor, jak se tam vejdu ?
Za stanicí Praha - Holešovice jsem už měla mžitky před očima a chvatně vyrazila na toaletu. Šaty jsem si držela u pasu, ovšem při mytí jsem zapomněla, že si ještě kus držím.
Na hedvábí jsem si flákla toaletní mýdlo. Chtěla jsem zemřít na místě, infarkt né a né přijít.
Slunce na Kampě, vítr cuchající ofinu a šaty příjemně objímají tělo, co víc si přát ?
U stolku ve Werichově vile, při rytmech prvorepublikového swingu, jsem na sebe utrousila i proslazený štrůdl, jehož jablka s rozinkami vytvořily na šatech další, celkem nechutný flek.
Jak to dělají všechny ty nadpozemské bohyně ? No jistě, nejezdí vlakem, nežerou štrůdl.
Nechodí nakupovat do marketů, protože snídají ranní rosu a k večeři si zazpívají.
Oběd vynechají, přejídat se, není IN.
S půlkou melounu, dvěma igelitkami a zpocená jako čuně, jsem zdolávala schody před barákem.
Do osudové ženy jsem měla daleko.
A přeci ... dvěma skoky a stál přede dveřmi. Sousedovic panáček ve věku mé dcery mi dvorně otevřel jedny dveře, pak druhé dveře a galantně mne pustil před sebe.
Procedil mezi zuby, že mi to fakt sekne.
Pcha, kam se poděly fleky ? Kam se poděla opatlanost, ocintanost ? Jsem konečně bohyně !
Pocit femma fatale trval přesně tři vteřiny. Na fakt, že když se jde do schodů, je třeba si dlouhé šaty přidržet, tak na ten jsem zapomněla. Nezkušená.
Přišlápla jsem si přední část šatů a pak následovala lavina událostí mizerného skeče.
První letěla vzduchem půlka melounu, která se rozprskla po chodbě. Ucha obou igelitových tašek se utrhla, jak příznačné, že ?
Jogurty, olivy, jablka, poskakovaly vesele po schodech.
Chytající balanc, ale také jablka, rajčata, okurky a knackebrot, jsem rychlým krokem došlápla zbytek hedvábné látky a ve vteřině jsem ležela pouze v bílých krajkových kalhotkách, jak široká, tak dlouhá.
A s vystrčeným zadkem, jak jinak.
Chodbu jsem uklízela zhruba hodinu a v teplákové soupravě.
Milá paní Eliško Balzerová, v jednom svém skvělém filmu, jste pronesla památnou větu.
To, že jsem podcenila hrubě IQ svojí frndy, jsem si uvědomila, když jsem stírala meloun i v přízemí.
Slibuji, že až odstraním z hedvábného materiálu mýdlo, štrůdl a rybičkovou pomazánku, olivy, meloun, budu se natřásat a koketně usmívat na hochy starší, tak kolem těch pětatřiceti  :-) ....