Když žena se ženou snídá ....


Vcházím do malé a útulné kavárničky.
Intimitu prostředí, tak důležitou pro dostaveníčka, garantují vzrostlé lípy.
Voní, vše tak kouzelně voní.
Můj krok svižně ukrajuje z cesty a já ? Já se těším.
Políbíme se a obejmeme. Silně, jak jen to jde.
Jak jen se dokáží obejmout dvě ženy, mezi kterými je pevný vztah.
Zbrkle, bez rozvážení, bez taktu, pod tlakem jako sifonová bombička vystřelím otázku.
Tak co ?
V jejích tmavých očích svítí jako maják dvě obrovská světýlka a radostně oznámí.
Poslední ozářka.

Šest měsíců uteklo jako voda, šest měsíců, kdy se střídala naděje se smutkem, slzami.
Sledovala jsem boj ženy, která je součástí mého života, je má rodina.
Vzpomněla jsem si, jak jsme spolu seděly v únoru na zahradě. A sněžilo.
Jak jsme spolu chodily ulicemi a hledaly odpovědi na otázky, které vedly slepými cestičkami, bez značek, bez retardérů, bez světel, bez naděje.
Jak jsem na chodbách onkologických klinik cítila smrt na každém milimetru, jak se mi žaludek vzpíral, jak prosil o pomoc.
Jak jsem na chodbě mamologického centra viděla, co nikdy nezapomenu.
Bojovnice v šátcích na hlavách, pěšáky se zbraní u pasu, to, o čem jsem jen četla.
V reálném životě jiná dimenze, která už navždy změnila můj postoj k životu.

Servírka přináší snídani.
Sedím jako kníže Rohan. Vkládám si do úst kusy jahod se šlehačkou, máčím si ananas do
hořké čokolády a zapíjím to celé kávou.
Teď, ano, právě nyní jsem neskonale šťastná.
Dívám se na ní. Je uvolněná, je spokojená, je bojovnice, kterou nesrazila nemoc.
Prošla peklem nemocnic, čekáren, ozářek, injekcí s hormony.
Trpělivě pečovala o spálenou a černou kůži, ani jedinkrát si nepostekla.
Teď vyhrála, teď slaví.
S Damoklovým mečem po zbytek svých dní bude usínat, ale právě teď a tady slaví vítězství.

Jsem bezvěrec. Neumím se modlit, Otčenáš si pamatuji úplně stejně jako ruskou hymnu.
Automaticky a z nutnosti.
A přeci ... tolik svíček, ve všech kostelích, které jsem za poslední půlrok rozsvítila.
Dívala jsem se za barevné oltáře, někam tam dozadu a jediná má myšlenka měla společný jmenovatel.
Prosila jsem za zdraví své, za zdraví své rodiny. V každé té svíčce jsem ukryla strach, zapečetila bolest a beznaděj. Jak malí jsme v životě, jak velcí jsme ve svých přáních.

Přeji vám krásný víkend, posnídejte se svými blízkými, je jahodová sezóna ...