Můj „Týdeník pro Henrietu“ začíná vlastně již v neděli večer. Chystám si pěkné šaty, myji vlasy a barvím nehty. V pondělí potřebuji vypadat dobře. Potřebuji se cítit dobře, být sebevědomá a být „za dobře“ sama se sebou a po pravdě, mi tento pocit má zajistit tato pečlivá úprava. V pondělí dopoledne mám důležité jednání. Potřebuji z něj odejít jako vítěz a vnutit protistraně své řešení, které jsem vymyslela již v pátek v noci… V hlavě se mi honí myšlenky, usedám a píšu si body, které mne ještě napadají… Nakonec zahazuji tužku a v 22.30 hodin jdu raději upéct dva druhy listových šneků… Jednám s muži, tak proto! Zastávám názor, že láska a dobrý vztah, prochází žaludkem a já jsem schopna využít dobrého šnečka z listového těsta prostě k čemukoliv…
Pondělí:
V závěru dne mne napadá přísloví…proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko! Vše, z čeho jsem měla strach a obavy, dopadlo nad očekávání dobře. Protistrana mi sama vyšla vstříc, až jsem vlastně byla zaskočená pozitivní reakcí a iniciativním přístupem. Možná, že zabral šnečkový lobbing… nevím… nebo čtvrteční hodinu a půl dlouhá komunikace s vedoucím… Celý den jsem se těšila na večerní hodinu FIT baletu, která se však nekonala, protože přišlo málo zájemkyň. Škoda. Při hodině baletu cítím, jak se mé zanedbané svalstvo mobilizuje, elegantně prodlužuje a já opatrně zjišťuji, že mám i něco, čemu se dá odvážně říkat PAS. K večeři jsem pak rychle vykouzlila „segedýn“ bez knedlíku, jako přílohu jsem servírovala chléb. Tak chleba lze nazvat naprostým propadákem! A jestli bych prý nemohla uvařit knedlík! No nemohla… V osm večer usedám ke čtyřem baletním kostýmům, které jsem slíbila do středy ozdobit. Do pelechu padám v půl dvanácté, v momentu kdy zavírám oči mi někdo vklouzne pod peřinu a jazýčkem mne začne olizovat ruku. Ó já se mám, fakt!
Úterý:
První ranní pocit je pocit „těžkých nohou“. Aby ne! Oba psi mi válcují lýtka, protože se po mne válí, jako kdybych jim patřila. Ve vlasech mám zapletenou starou kočku, druhá sedí na bobku a fascinovaně hledí do okna na obrovský měsíc. Oči jí svítí a vypadá jako predátor. Naštěstí ještě neslintá… Setřepu ze sebe zvěř a venku při ranní psí pětiminutovce zjišťuji, že mnou večer připravený oděv je naprosto nevhodný, protože venku fičí studený uragán. Než dojedu do práce, mám omrzlá stehna v délce cca 20 cm nad kolenem, takže sebekriticky docházím k prostému závěru, že s minisukní by to mělo být v mém věku jako se šafránem… Čím méně tím lépe…
Středa:
,,Prosím?“ Slyším svůj hlas, poté co zvednu v 7.30 ráno sluchátko svého oprýskaného telefonu. ,,Do jedenácti si pošlete dva lidi, ať si na řiditelství vyzvednou dvě nový auta, ty dvě herky pak připravte, abyste je mohla odevzdat“. Sluchátko mi padá z ruky. Tak TO jsem nečekala! Absolutně nečekala! O to větší mám radost, juchám, křepčím, vznáším se. Jedna hovorová věta korunuje mé roční snažení. Konečně vím, jak se cítil císař Nero, škoda jen, že mne nikdo nenosí po Římě na ramenou. Celé dopoledne se skoro nemohu soustředit na práci, tak moc se na auta těším. A protože mne přepadne pocit marnivosti, začnu vymýšlet jakou barvu budou asi auta mít. Básním o tmavé šedi, o holubičí šedi o antracitové šedi. V jedenáct hodin a pět minut stojí má šedivá flotila na parkovišti. Ó já se mám, někdy stojí za to snít a přát si!
V hlubokém odpoledni odevzdávám holčičkám svoji práci. Mám radost snad ještě větší než dopoledne, protože jsou upřímně nadšené a opravdu vypadají jako sladkosti, protože to je smyslem jejich složité baletní variace, jejímž původním choreografem je George Balanchine. Marzipane…marcipánky… ÓOO já se mám! Není nad krásný pocit štěstí, který lze pocítit i dvakrát za den…
Čtvrtek:
Taky se Vám někdy stane, že jste naprosto neochvějně o něčem přesvědčeni a nakonec nějakou drobnou shodou okolností zjistíte, že skutečnost je naprosto odlišná? Mně se to stalo během několika dní hned dvakrát. V sobotu jsem si myslela, že představení na které se chystám s dcerou do Národního divadla, začíná ve 14.00 hodin. Byla jsem bytostně o čase přesvědčená, a kdyby se chtěl se mnou někdo hádat, jako že zrovna nikdo výjimečně nechtěl, neboť manžel chořel v posteli a o hádku neměl zájem a já byla zavalena drobnými domácími pracemi, takže mi takřka hořela koudel u… a ještě před divadlem jsem se chystala navštívit volební místnost… a na názorovou konfrontaci jsem tudíž neměla náladu ani čas. V půl dvanácté udiveně hledím na lístky, kde je začátek zcela jasně tučně vytisknut…13.00 hodin. Šibeniční čas… Podobný pocit jsem měla, když jsem jen tak vytáhla ve středu techničák mého milovaného vozidla a s hrůzou zjistila, že platnost technické prohlídky vyprší dnes 1.února. Byla jsem po několik let bytostně přesvědčená, že platnost končí až k poslednímu únoru. Omyl. Přijímám tento fakt a za pomocí kolegy nechávám vozidlo prohlédnout a otestovat. V šibeničním čase, protože nemohu auto jen tak někde přes noc či na několik dní zanechat, protože jej potřebuji ke svému životu stejně jako svoji peněženku či vzduch. Vše stíhám, navíc mám příjemný pocit, že vše klape, že mám své věci na jejich místech. Tady by čtvrtek mohl skončit, ale… Vše co popisuji, jsou jen střípky momentů, které mi dny přináší.
Nemohu si však odpustit ještě jeden malý čtvrteční příběh… Berte jej s nadsázkou…
V počínajícím chladném večeru hledím z ulice škvírou v žaluziích na baletní sál, kde holčičky tančí a pečlivě se připravují na taneční soutěž s choreografií Černobílé myšlenky. Najednou pociťuji takřka dotěrný pocit, že mne někdo sleduje, jako by za mnou cosi hořelo či svítilo. Opatrně otáčím hlavu, rozkoukávám se a najednou vidím před sebou osobu. Starší tmavou ženu obalenou v šálu. Hledím na ni, nemohu otočit hlavu zpět do škvíry, jenom podvědomě beru kabelku do náručí. Hledím na ní. Žena hovoří, vyptává se. Zjišťuji, že nemám sílu jí odehnat či lhát a na zcela osobní otázky odpovídám po pravdě. Jako kdybych byla vygumovaná. Když chce, abych jí podala svůj kapesník do její pravé ruky, tak říkám, že kapesník nemám, ona na mne, tak ať jí podám papírek ze své pravé kapsy a vložím jej do její pravé ruky. Vážně, v pravé kapse nahmatávám papírek, který mi zbyl z bankomatu, v levé kapse nic nemám. Osoba mi žehná a inkasuje 100,-Kč. Vážně! Já, zarputilý pragmatik, který nečte horoskopy, nevěří výkladu karet či okultizmu v jakékoliv podobě, zcela v transu, vytahuji z peněženky bankovku a předávám ji tmavé ženě. Dostávám křížek na čelo a zmuchlaný papírek zpět do ruky… Ohlížím se a žena nikde… Cítím, že se pitomě usmívám a zjišťuji, že je jedna cikánka někdy lepší než deset psychiatrů a psychologů… A navíc, své služby poskytuje za pakatel…
 |
| Ilustrace Štefan Cpin |
Pátek:
Již celý týden okukuji pučící květ amarylisu, který mám umístěný ve velké skleněné váze na stolečku v práci. Celé aranžmá jsem koupila ve slevě, za původní cenu bych jej po pravdě nekoupila. Dovnitř jsem ještě umístila světelný řetěz a najednou mám možnost radovat se z kouzelné zahrádky. Zpět k amarylisu. Pučí, roste, vybarvuje se a vzbuzuje oprávněnou pozornost. Opakovaně, asi tak tisíckrát za den, sklouznou k tomu obrovskému napučelému květu moje oči. Zde je, krasavec…Posuďte sami!
Sobota:
Tak to vypadá ráno v sobotu v mé posteli. Čivava má svoji pohodičku. Hygge, šťastný způsob života, břicho a tlapky nahoru! ,,A prosím muchlinkovat. S něhou! Jo, a též něžně broukat do třapatých uší, že jsem Láska“… Asi je původem Dánka a nikoliv nicotné štěně z Chotutic na Kolínsku. V každém případě, jestli je někdo vyznavač hygge, je to zaručeně tento mini pes. Za to druhý pes chce ven, vykonat svoji potřebu, kočky temně a výhružně mručí, že mají hlad. Vstávám v 6,30 a jdu, sbohem hygge. Venku mne udivuje světlo, když jsem v práci, tak prodlužování dne vlastně ani nevnímám. Je docela teplo, a tak mne ani nepřekvapí první kvetoucí mini narcisky a brambořík, tak sem s nimi…
Sobotní den mám ve znamení domácích prací. Stíhám procházku se psy, peču štrůdl, žehlím a peru, cídím a skládám… a konečně též sklízíme vánoční stromek. Komunikujeme a máme se fajn. Tentokrát se nikde netoulám a mám fakt dobrý pocit, že máme doma chvíli pořádek. Není na to, občas si uklidit na vlastním dvorku…
 |
| Z procházky… |
Neděle:
Včera měla pohodu Lessinka, dnes ráno ji mám já. Venku je konečně bílo, zapaluji svíčku, vařím si kávu, ta proklatě voní a já si tuto chvíli pěkně užívám. Šťastný způsob života, milá chvilka v mém hektickém životě. Fotky jsou pořízeny brzo ráno, ještě bez slunečních paprsků.
