Přiznám se vám. Nemám ráda vážná témata. Knihy a filmy beru jako formu relaxu a dobíjení baterek a u krvavých a tragických příběhů mi to moc dobře nejde. Pianistu jsem viděla jednou jedinkrát, na Schindlerův seznam se už dlouhé roky chystám a v knihkupectví určité regály míjím bez povšimnutí. Proto vás asi trochu překvapí dva tituly, které dnes doporučím. Výjimky potvrzují pravidlo. Jsou to kousky, po kterých bych sama od sebe asi nesáhla. Dostali jsme je s manželem k Ježíšku od mojí mamky, která naopak vážná témata miluje. Říká, že si pak alespoň lépe dokáže uvědomit, jak dobře se vlastně má. A to já zas nemusím, já si to uvědomuju každý den a jsem za to obrovsky vděčná. Takže jsem s přečtením dlouho otálela. Jenže… když člověk celé dny brebentí jen v citoslovcích, z mozku se mu pomalu stává cedník a už má skoro problém domluvit se i s prodavačkou u řezníka, je ten pravý čas zase se trochu lingvisticky dostat do rovnováhy. A kojení je na to ideální doba – považte, těch hodin! No a když už to byl ten dárek, že…

Zkrátím to: obě knížky americké spisovatelky Ruty Sepetys mě naprosto pohltily a nadchly! Navzdory tomu, že jsou z období druhé světové války, nejsou nijak těžkopádné a velmi dobře se čtou. Děj obou na sebe navazuje, ale jen velmi volně (tedy lépe řečeno stýká se jen v několika bodech), je tedy možné si v pohodě přečíst jen jednu z nich.

Doporučuji začít titulem V šedých tónech, je starší. Vypráví příběh litevské rodiny, která byla na začátku čtyřicátých let, poté, co Litvu zabral Stalinův režim, odvlečena do gulagu. Děj je psaný očima patnáctileté hrdinky, talentované malířky, kterou její vášeň pro obrázkové zaznamenávání reality v podstatě zachraňuje od rezignace na život. Vrátí se nakonec domů? Uvidí ještě někdy ona, její rodiče či bratr milovaný Kaunas? Kapitoly jsou krátké, mají spád a jsou prokládány odstavci psanými kurzívou, ve kterých Lina vzpomíná na svou minulost. Začtěte se a věřím, že nebudete litovat.

Druhá kniha se jmenuje Sůl moře. Popisuje příběhy čtyř hlavních hrdinů: Emilie, Floriana, Joany a Alfreda. První tři se snaží na konci války prchnout z potápějícího se Německa, konkrétně z oblasti Pruska, kde jim už Rusové dýchají na záda. Snaží se dostat na loď, která je má odvézt dál na západ. Poslední hrdina na dané lodi slouží jako
námořník. V jeden moment se všechny příběhy propojí. Loď je ale atakována nepřátelskou ponorkou a nakonec se potopí. Ztráty na životech jsou obrovské. A co naši hrdinové? Jak dopadne příběh mladé Polky Emilie, tajemného Prušáka Floriana, Litevky Joany, která je sestřenicí Liny z druhé knihy, a zarputilého přívržence nacistického režimu Alfreda? Kapitoly jsou psané z perspektiv jednotlivých hrdinů, a tak je možné postupně nakouknout do jejich myšlenek a niterných pocitů. Jsou opět krátké a čtivé, nechybí v nich vina, soucit, touha po pomstě, pošetilost ani láska. Kniha má podle mě všech ‚pět pé‘ a líbila se mi možná ještě o chlup více než ta první. Rozhodně však doporučuji obě. Asi na tom opravdu něco je, člověk začne svoje každodenní trable víc vnímat jako malichernosti, uvědomí si, že by se jimi neměl nechávat tolik unášet, protože na světě jsou zkrátka mnohem horší věci. Ale nebojte, není to jen o zmaru, je tam i kapka naděje!

Dostali jste chuť zaběhnout do knihovny či knihkupectví? Pokud ano, budu moc ráda za reakce, jak se vám to líbilo. Nebo za doporučení jiných vámi oblíbených titulů.
Předem děkuji a přeji všem pěkné podzimní prolenošené/pročtené dny!