Dneska alespoň krátce o mém dosud posledním miniprojektu, který jsem spáchala začátkem října. Měli jsme totiž v rodině svatbu...
... vdávala se moje sestřenice. Když nám v srpnu oznámila, že se s partnerem rozhodli do toho v říjnu (rozumějte za dva měsíce) praštit, začala jsem se za ni pomyslně modlit. Doteď mám v živé paměti naši svatbu. Přípravě jsem věnovala skoro rok. Dva měsíce by pro mě byla doslova noční můra. Ale dobře, uznávám, že každý není takový hrotič a nepotřebuje mít na stole jmenovky všechny do jedné ručně natištěné, písmenko po písmenku :-)
Nebudu vás napínat. Všechno dobře dopadlo! Nevěsta vypadala jako Popelka od Disneyho, děti její sestry, sypající uličkou okvětní lístky, mě rozbrečely, a svatební řeč pro změnu rozesmála. No a pak už, jak to tak na svatbách bývá, následovalo jen obžerství a veselení. Madlenka, která loni (tak jo, přiznávám, bylo to na čtvrté svatbě sezóny) prohlásila: 'na další svatbu nejdeme už!', si to letos maximálně užila. Tetelila se blahem v záplavě cukroví a dortíků, ochutnala snad všechny a nabyté kalorie vzápětí rychle spálila v kole. Tančil dokonce můj otec - úkaz zcela nevídaný. Díky skvělé kapele! A můj manžel, který jinak na oficiality moc není, táhnul akci s hrstkou přeživších až do rána. Prostě se to vyvedlo! Velkou měrou k tomu určitě přispělo maximální nasazení novomanželů i celé rodiny, která se podílela na přípravách. A tak jsem i já přispěla svojí troškou do mlýna a tady je malá vzpomínka na všechny, kteří na svatbě nemohli chybět.
Hanko a Jirko, hodně štěstí na vaší (teď už oficiálně) společné cestě životem a hlavně nezapomeňte, co jste si slíbili! ;-)
