Prožívám šťastné období. Je nám všem okolo třiceti, a tak se milujeme, množíme, budujeme hnízda – je co slavit! Letos v létě pokračujeme ve svatební krasojízdě. Tentokrát se vdávala moje kamarádka Míša. Je to taková éterická bytost, která miluje folklor, lidovou architekturu, peče domácí chleba, vyrábí si povidla ze své vlastní úrody a šije milé drobnosti i celé ošacení z ekologických materiálů. Dokonce i své svatební šaty si ušila sama!
Jednoho večera jsme se sešly u nás doma nad šálkem horkého čaje, ona třímala v ruce bílé šaty, které mohly být dobře několik desítek let staré. Ulovila je někde v sekáči v době, kdy jí bylo sotva dvacet let a vysnila si, že se v nich jednoho dne vdá. A teď se ten moment blížil, ale ona zjistila, že to možná nakonec není úplně ono. Některé části se jí líbily, jiné naopak nevyhovovaly. A ona tápala, co s tím. Ušila už mnoho svatebních šatů. Ale nad vlastními člověk prostě tápe. Chtěla ode mě poradit. Měla hrubou představu, co by se jí líbilo, chtěla něco inspirovaného krojem a folklorem. Já ji pořád viděla jako tu vílu z lesa (ostatně i svatba se měla konat v přírodě, mezi stromy v krásné krajině Bílých Karpat). Pokusily jsme se oba nápady propojit do jednoho celku. Rozhodly jsme se z původního kusu zachovat pouze vršek. Sukně měla být nová, jemně splývavá, a to vše se mělo spojit v pase ozdobnou pentlí s lidovými motivy. Rukávy jsme zkrátily a na jejich zakončení také použily stuhu. Trvalo to několik týdnů a pak Míša poslala výsledek. Byla spokojená, podařilo se jí to ušít tak, jak chtěla. Pak ale nastala svatební panika. Není to ono, vršek je moc objemný, necítí se v tom. Co s tím? A tak jsem navrhla vychýlit se od původní krojové inspirace ještě více k ‚víle‘ a začaly jsme redukovat. Souhlasila s tím, že se vzdáme nabraných rukávů. Další část původního živůtku zmizela, odhalily jsme ramena. A bylo to tam! Najednou se ta víla vyloupla v plné kráse! Jemná, něžná, ale ne nudná. Stuha tomu dodala na zajímavosti. Celý outfit byl ještě doplněn věnečkem s pentlemi a kyticí z lučního kvítí.

Myslím, že se povedl. Myslím, že byl pravdivý. Ostatně jako celá svatba, která byla vymazlená do posledního nejmenšího detailu. Místo bylo skvěle vybrané – jednalo se o stromovou kapli na vrcholku kopce, odkud byl výhled do celého kraje, ze všech stran. Navíc na československém pomezí (ona Češka, on Slovák). V Bílých Karpatech jsem se ocitla poprvé a skutečně mi učarovaly. Rozhodně to určitě nebyl poslední výlet tímto směrem – už teď přemýšlím, že bychom tam vyrazili na prodloužený víkend a ubytovali se ve stejném hotelu Háj. I ten byl podle mého gusta – přátelský, stylový, designový a baby friendly, s vynikající (zdravou!) kuchyní. Já jsem si to prostě užila na maximum. Mimochodem… zajímá vás, jaký outfit jsme si na vílí svatbu připravily my s Madlenkou? Uvidíte příště 🙂

Pozn.: fotografie ze svatby nejsou moje, ale byly použity s laskavým svolením nevěsty 🙂

…na závěr ještě malý suvenýr z povedené akce 🙂