Když jsem před časem psala o mém úklidu života a domova, zmiňovala jsem, že je jeho součástí i postupné „uvolňování“ vztahů s lidmi. S lidmi, se kterými si už nemáme vzájemně co říci nebo si naopak říkáme až příliš mnoho věcí, které nás pak trápí, rmoutí, štvou… a nikam nás ani neposouvají (snad jen v tom negativním slova smyslu).

Za tu dobu, po kterou se o to snažím, jsem zaregistrovala jednu zajímavou věc – neskutečně se mi ulevilo a tak nějak líp se mi dýchá, žije, spí i komunikuje.


Tím, že jsem se vnitřně nastavila na to, že někteří lidé z mého života budou odcházet (nemyslím umírat) nebo do něj budou vstupovat podstatně méně, osvobodila jsem se i v komunikaci s nimi. Už nemám takovou potřebu všem vyhovět, s ostatními souhlasit (nebo diplomaticky mlčet, což mi stejně nikdy dobře nešlo), mnohem snáz se mi říká ne a „mám to jinak“.

Přemýšlela jsem, proč tomu tak je. A myslím, že v tom velkou roli hraje moje vnitřní ochota „nechat“ konečně lidi, ať si o mně myslí, co chtějí. Ochota být někdy otevřeně jiná, i když je to spojené s rizikem nutnosti vyčlenit se z davu. Dříve mě to znervózňovalo, teď mě to ale zvláštně uklidňuje 🙂

Mám před sebou ještě dlouhou cestu, ale cítím, že se po mnoha letech zase vracím zpátky sama k sobě, k svému vnitřnímu já. Nesvázaná v řetězech přehnaného společenského taktu, se kterým jsem vnitřně bojovala. Cítím, že jsem „kompatibilnější“ sama se sebou, dá-li se to tak říct – ta vnější, fyzická obálka s vnitřním já – duší.

Teď si řeknete: „Tak a je to tu, máme tu dalšího podivného samotáře, který odmítá kontakt se světem“. Ale tak to není. Neumím si dost dobře představit, že by můj život opustili ostatní lidé.

Mám ráda interakci s dalšími lidmi, já si ji přímo užívám. Těší mě, obohacuje, inspiruje, nutí k zamyšlení… Ale aby tomu tak bylo, potřebuji ve svém životě vytvořit dostatečně velký prostor hlavně pro své spřízněné duše, stávající, i ty nové, které teprve přijdou.


Své spřízněné duše potkávám, kde jen si vzpomenete – při své práci, v naší vesnici, při nákupu v sousedním městě, v čekárně u doktora, doma… ale i v online světě (radost je o to větší, když se naše „spříznění“ podaří potvrdit i „naživo“ :-))… nebo v letadle či letištní hale, jako se to stalo před pár dny se dvěma různými spřízněnými dušemi.

První byla česká spolucestující, se kterou jsem se potkala na letišti v Praze při cestě do Francie. A jaké to bylo krásné shledání, když jsme se znovu viděly i na zpáteční cestě z letiště v Nantes :-)) Nevěřili byste, kolik jsme toho ještě před nástupem do letadla stihly probrat, mj. i naše snahy o „minimální“ domácnost a ekologičtější přístup k životu.

Druhou byl muž – Francouz, který cestoval s rodinou do Prahy, kde teď nějaký čas žije a pracuje. Seděl na sedadle v letadle vedle mě a krásně jsme se zasmáli, i popovídali. Bylo milé, že se zkouší naučit češtinu i to, že se zajímá o celou naši zemi od východu k západu. 

Spoustu legrace jsme si užili, když jsme se snažili najít ten správný ekvivalent v druhé řeči pro nějaké slovíčko, které jsme si v cizím jazyce nemohli vybavit 🙂 Bylo to moc fajn a mě to utvrdilo v tom, že spřízněné duše nezastaví ani státní hranice a odlišný jazyk, kterým hovoří.

Je pro mě těžké definovat přesně spřízněnou duši. 

Ale když ji potkáte, oči se vám po chvíli rozzáří, je vám moc dobře tam hluboko „uvnitř“,  upřímně se radujete a jste šťastní, nevnímáte příliš dění okolo sebe, ještě hodinu po setkání s ní se usmíváte jako „blbeček“ a i když se vidíte poprvé v životě, máte pocit, jako byste se znali sto let 🙂


Byla by škoda, kdyby pro tahle setkání se spřízněnými dušemi nebylo v našem životě dost místa. I horší dny jsou pak snesitelnější a dobré dny ještě lepší 🙂

A jaká jsou vaše setkání se spřízněnými dušemi?

Krásný den

A.