Čím dál víc miuju lidi.
Vzhledem k odžitému času je to možná s podivem, ale je to tak.
Život mi ukázal a připomněl,
jak neskonale důležité jsou drobné a zdánlivě obyčejné projevy laskavosti a člověčenství.
Bydlím v hezké čtvrti plné starých domů, co pamatují mnoho svých obyvatel.
Jednoho letního dne před pár lety mě z lenošení vytrhl nečekaný zvuk zvonku u branky.
Zprvu jsem si pomyslela, kdo že to zas co chce a otravuje o víkendu v poledne.
Na ulici stál neznámý, podivně vyhlížející chlapík. Chvíli na mě divně koukal a pak povídá:
„Dobrý den, paní, nechcete borůvky?“
Nejdřív jsem zírala nechápavě, ba přímo tupě a začala se ptát, co, proč a jak.
Byl to pán, který si přivydělává tím, že ve volném čase sbírá, co les poskytuje a nabízí tomu,
na koho zrovna padne.
Když jsme se ptala na cenu, nějakou zmínil se slovy, že je výhoda, že on nemusí platit DPH
a tudíž to mám levnější.
Nemusím snad ani zmiňovat, že se toto slovní spojení stalo rodinnou hláškou.:-)
Měla jsem tehdy to velké štěstí, že padnul zrovna na mě nebo já na něj?
Od té doby nás zásobuje těmi nejčerstvějšími borůvkami a ostružinami z okolních lesů,
které bych já určitě nesbírala a aniž by to tušil stal se součástí našeho „spolu u stolu“.
Pokaždé když borůvky nebo ostružiny používáme, vzpomeneme si na něj s obrovským díky
a úsměvem na rtech i v srdcích.
Jsme zkrátka vděční a věřím, že naše smoothie má přidanou hodnotu, kterou si za peníze nekoupíš.
Když jsem se rozhodla vrátit se k psaní blogu, věděla jsem,
že ho chci psát s maximální otevřeností a upřímností.
Bez ohledu na to, kdo si o mě co pomyslí a jestli si bude klepat na čelo
nad mou naivitou a snílkovstvím.
Protože jedině tak to dává celé smysl.
Jedině tak dává smysl jakékoli naše konání.
S otevřeným srdcem , otevřenou náručí.
S otevřenou myslí a čirou radostí.
Naplno.
Čistě.
Myslím že pán (bohužel neznám jeho jméno) musí dnes škytat… 🙂
Tak zase brzy….
