Vesměs depresivní a smutná záležitost, kdy se octnete daleko od své rodné hroudy, která pro vás představuje hřejivou a útulnou komfortní zónu, ve které je váš jediný problém to, do které nové kavárny si zajdete. A stejně vždycky skončíte v té, ve které jste byli už nejmíň stokrát. Musíte se spolehnout sami na sebe. Nemáte se s kým podělit o své zážitky. Stýská se vám. Nesete sami za sebe plnou zodpovědnost. Co si nezařídíte, to nemáte. Je vám smutno. Nemáte si s kým povídat. Je to potenciálně nebezpečný. Můžete se ztratit. A ztratíte se. Několikrát. Cítíte se sami a taky sami jste. Bojíte se. Jste nejistí. V duchu si přehráváte tu scénu z Bridget Jones a začnete si pobroukávat All by myself od Jamie ONeal. A je vám do breku…
Ale ono to možná nakonec bude trochu jinak 😉
Ne tolik děsivý. Osvobozující. A ani trochu depresivní.
A možná, že ani zdaleka ne tak „solo“, jak se může zdát…
Kdo mě zná, ten sakra dobře ví, že můj orientační smysl je více, než jen tristní. Není vůbec nijakej. On totiž tak nějak vůbec neexistuje… 😀 Přesto mě už ohromě dlouhou dobu láká to fakt udělat. Koupit letenku, sbalit si věci a prostě zmizet. Sama. Podobně, jak tomu bylo ve filmu Jíst, meditovat, milovat, kterej sice moc nemám ráda, ale vždycky mi už jen ta myšlenka „na všechno se vykašlat a prostě odjet do háje poznávat sebe sama a svět“, přišla fascinující. Odvaha ale žádná. Prostě jen představy a sny. Bláznivý sny. Zatím…
Představa, že SAMA projdu check-inem, SAMA nastoupím do (toho správnýho) letadla a pak se SAMA ocitnu na cizím letišti, SAMA si seženu odvoz z něj, SAMA si najdu ubytování a SAMA se pak budu poflakovat po cizí zemi, ve městě, ve kterým jsem nikdy v životě před tím nebyla…to je pro člověka, jako jsem já, naprostá šílenost. 
Nepředstavitelný. Divný. Absurdní. Star wars. Pán prstenů. Shrek. Scooby Doo. Prostě fantasy-scifi-komedie – all together total remix!
Přitom nasednout do letadla, to je asi tak skoro stejný, jako nastoupit do vlaku/autobusu a prostě odjet. Nevím, proč mi to připadá jako takovej problém.
Moc dobře si uvědomuju, že v dnešní době je tenhle můj přístup docela vtipnej a možná i trochu trapnej. Vždyť odletět do Londýna, nebo klidně i do Chile – ALL BY MYSELF – to už dneska praktikuje kde kdo. Jak solo chlapi, tak i solo ženský (kolikrát i se solo dítětem!). Mohla bych vyjmenovat hned několik lidí, kteří mě zrovna napadají (jak z mýho okolí, tak blogující)… Odjet na Erasmus, odjet na praxi, odjet na brigádu, odletět omrknout Izrael, vydat se pěšky po Arménii a Gruzii, vzít dítě a letět na výlet do Kodaně…SAMI (nebo s tím dítětem, no…)
Pro mě to ale vždycky bylo ohromě děsivý. Já se ráda nechávám vodit za ručičku. Mám ráda pocit, že v tom nejsem sama. Záchytnej bod. Komfortní zóna. Pomocný kolečka. Je to fajn! 😀
Nicméně, můj život se teď nějak zvrtnul. Otočil se na ruby. Moje psychicka je na ruby. To, na co jsem byla zvyklá, je pryč. Ocitla jsem se na nějaké podivné životní křižovatce a nějak nevím, kudy kam. A tak jsem si dala pomyslných pár facek a řekla si, ať už sakra s tím svým životem něco udělám. Ono se teda nic katastrofálního nestalo, ale já najednou cítím ohromnej impulz… Že je na čase něco udělat, něco zažít, něco změnit. Že v tomto životním bodě už je všechno takový ztrouchnivělý, hnusný, starý, špinavý a dost to začíná smrdět. A že zase bude dobře! Líp.
Všechno, co se mi teď poslední tři měsíce dělo, jsem začala vnímat jako kopnutí do zadku. „Hejbni kostrou, vyser se na trápení, který za to nestojí a udělej něco. Máš nekonečně mnoho možností!“
Tak jsem si řekla… „OK, fajn!“
Odložila jsem státnice.
Za měsíc odjíždím do Irska.
Sama. Prostě sama.
A na docela dlouhou dobu…
Dokud nebudu sedět v letadle někde nad Irským mořem, nebo-li Muir Éireann, neuvěřím tomu. A jestli se to fakt stane, budu se furt dokola štípat do tváří, abych se ujistila, že se to fakt děje… Mám trochu strach, že se s tou „Prague – Dublin“ letenkou v rozklepaný ruce někde na pražským letišti stejně nakonec otočím a pojedu domů s tím, že „na to nemám“. Ale to bych fakt sama sebe nasrala…
Bude to, jako když malý dítě hodíte do vody a řeknete „A plav!“
Což je úplně ta nejlepší škola.
Prostě MUSÍŠ.
Koneckonců, v dnešní době si může sólo cestování vychutnávat kdejaký osmiletý dítě…
Written by:
Tereza
Tereza
P.S. Alespoň budu mít zase o čem psát! 😀
