4.7. – canyoning v Kozjaku, posranost level milion, pohádkově hvězdný nebe
Další slovinský ráno začíná dneska už v 7:30, ale snídani si protahujeme až do 9:40. Miluju tyhle pomalý rána! Tradičně si chrochtám při svojí ovesný kaši, zatímco Peťan s Romčou se cpou čokoládovýma croissantama, párečkama a vajcama. Peťan tohle obžerství komentuje každej den stejně „mám dovolenou“.
No, proti dovolený nic (a proti nově nabytým 3 bradám taky ne), ale jestli chce jít tenhle Otesánek v 10 cvičit, jak už pár minut vyhrožuje, mohl by si nechat nějakej ten čas na vytrávení a ušetřit mě pohledu na jeho spořádanou snídani podruhý, tentokrát v ne tak hezkým stavu. K nějaký fyzický aktivitě se stejně dohrabáváme až v 11:30. Dáváme si nějaký srandy na kruzích, který si Roman v rámci svojí venkovní posilky zavěsil a je po cvičení.
„Hele, ty jako chceš jít s náma do Kozjaku, jo?“, ptá se mě ne moc nadšeně Romča. Pravděpodobně se o mým úmyslu zmínili kluků rodiče, páč jsme se o canyoningu v Kozjaku bavili. „Nooo, jako možná jo, ale nevim, jak to vidíš ty“, odpovídám nejistě. „Noo, jako já jsem z toho takovej dost rozpačitej.“ „Hele, tak to necháme bejt a dyžtak si to střihnu příští rok“, uklidňuju Romana a trošku i sebe, že dneska nebude ten den, kdy umřu.
Odpoledne se nečekaně dozvídám, že do Kozjaku nakonec pojedu taky. A kurva, tak už to přichází. A ani jsem nestihla sepsat závěť, kde bych svým nejdražším odkázala zbytek kilový dózy arašídovýho másla, kterej na mě čeká doma ve špajzu. A taky už spoustě lidem neřeknu, jak moc mě serou. A už nezabiju pohledem žádnýho zákazníka, kterej si myslí, že jsem se v práci za tím prodejním pultem asi ztratila a čeká, až zavolám maminku. Okej, doopravdy mě mrzí asi jenom ten druhej bod. No, žádný ošolichandy, mám trochu strach. Obzvlášť, když Roman v klidu popisuje jeden ze skoků z vodopádu, kde se prej musí skákat do dálky a za roh. Aha. Jasně. A jakože vypadám jako Jackie Chan nebo jak?
Kozjak, skoky z 10 metrovejch vodopádů a bobky v gatích
Přijíždíme autem na parkoviště a odtud pokračujeme po svejch ve skupině 4 členů – já, Roman, Peťan a jejich mamky přítel. Cca 25 minut výšlap k začátku trasy Kozjaku. „Už jsme tady, jo?“, ptá se Peťan. „Vlastně jo“, culí se Roman, „ale klidně můžeme začít o něco vejš.“ Okeeej. Hned na začátek – prej rozehřátí – skok z 10 metrovýho vodopádu do tůňky pod ním. Hmm, tak tady se s tim nikdo nesere. Adrenalin jak sviň. Roman nás informuje, že v tomhle kaňonu se buď jedině skáče nebo slaňuje. Díky. Díky moc. Jestli budete někdy potřebovat uklidnit a vyslechnout si pár konejšivejch slov, tohohle milýho kluka tutově doporučuju.
Seskok jsme si střihli z několika vodopádů, jejichž vejška se vždycky pohybovala kolem tý pohodový desítečky. Člověk u toho nesmí moc přemejšlet, bejt prostě trochu nezodpovědnej kretén a skočit. Moje připokáklý já totiž u jednoho vodopádu chtělo převzít velení a chvíli jsem tak na jeho kraji přešlapovala a musela se přemlouvat. Byl to samozřejmě ten skok do dálky a za roh, kde jsem si díky svý nejistotě hodila placáčka. Nic moc musim říct. Vyražený plíce jsem chvíli rozdejchávala, ale ve finále jsem měla největší radost z toho, že mi opodál neplave třeba moje pravá noha. Láďa, přítel mamky kluků, si tu trochu štrejchnul zadkem o skálu, naštěstí jenom takový polechtáníčko a Peťan se ještě v letu odrazil rukou skály pod sebou. Každej svůj tríček evidentně.
Hecla jsem se a vrhla se do všech skoků v Kozjaku krom jednoho, kterej jsem slaňovala. Roman si pak dal ještě poslední skákací spot, kterej má 20 metrů. Sám, of course. Prej když má ty narozeniny dneska, tak si dá svojí premiéru. Neskutečnej blázen!!! Nicméně od tohohle posledního místa jsme začli mít obecenstvo Španělů, který nás vidělo dobrovolně se vrhat z 10 metrový vejšky asi 3x a pokaždý to okomentovalo slovy „we are crazy“.
Sice jsme už vylezli z Kozjaku, ale při sestupu k autu jsme si skočili ještě ze skály do tůňky pod kamennej most. Chvíli před tím jsem si rozepnula a sundala helmu v domnění, že už jsem přežila všechno, co bylo třeba. Nasazuju si jí teda zpátky, ale nejspíš jsem jí špatně dopla. Skáču a jako první vyplavuje na hladinu jenom moje helma. Bez hlavy (jestli je to ta lepší nebo horší varianta, těžko říct). Pak naštěstí i já. Přihlížející to možná mohlo malinko vyděsit. Ale co, ať ochutnaj aspoň trochu toho adrenalinu, kterej právě teď koluje v žilách nám.
Poslední výzva je tady. Skok do řeky Soči z lanovýho mostu 11,5 metru vysokýho, kterej rozhodně není dobrým příkladem stability pod nohama. Ve 4 lidech najednou vedle sebe. Přelejzáme lano a odpočítáváme (kdo ten odpočet vymyslel?! Ať už je to na tréninku, na závodech nebo kdekoliv jinde, mám z toho větší stres než z toho, co následuje!). Skáčeeeem! Jakoby…v letu jsem si to chtěla trochu promyslet, ale už to nebylo dost dobře možný. Dali jsme to! Mega radost, ty vole!
Už pár hodinu vstřebávám tenhle zážitek a pořád mi to asi úplně nedochází. Ale je to hodně euforickej pocit. Trochu jak na tripu bez tripu.
Kozjak je každopádně esteticky fakt nádhernej kaňon! Když svítí sluníčko a vychytáte hodinku, paprsky skrz skály vytvářej v kaňonu fantastický světelný kužele. Takže když si káknete do neoprenu, máte k tomu aspoň pěknej výhled.
Musim říct, že mám teď pocit, že když jsem se svezla na laně z 30 metrů vysokýho vodopádu a skočila z 11,5 metru vysokýho mostu, zvládnu už všechno. Člověk si uvědomí a zjistí, že toho dokáže fakt hodně.
Ach, nebe!
Po příjezdu na ubytko Péťu dokopávám ke společnýmu strečinku, kterej miluje stejně asi jako já válení na pláži nebo mlíkovou polívku, ale potřebuje ho jako croissant s čokoládou, od kterýho se u dnešní snídaně nenechával dlouho přemlouvat. Následně se vydáváme na chvíli posedět do nedalekýho baru, kde Roman pracuje. Dneska má 30tiny, takže se tu slejzá spousta jeho kamarádů a atmosféra je k popukání (čti je prostě prdel!).
Odcházím kolem půl 1 ráno, u ubytka ale čumim jak pučisko, protože nad hlavou mám neuvěřitelně kouzelný hvězdný nebe! Mažu pro foťák, čelovku a stativ. Chvilku tu takhle vocasuju. Nevyniká to tak, jak by mohlo, ale to vůbec nevadí. Mám tuhle parádu přímo před očima a to je nejvíc. Mohla bych na to koukat celý noci.
V 1:30 ulehám do postele. Dnešek byl dost náročnej, nadměrná dávka adrenalinu se mi pomalu vyplavuje z těla ven. Usínám, ale ještě si sama sobě musím připomenout jednu věc.
Jsem hustá a odvážná holka a jen tak z něčeho, jen tak z něčeho se teda já neposeru!
L.
