Singapur: From shit… (1. část)

sotva jsme se vrátili z Pekingu, čekal na mě uprostřed léta další výlet, a tentokrát skoro na rovník; do tropického Singapuru. Přihlásila jsem se tam na intenzivní jazykový kurz, který trval 14 dní. Miro za mnou pak na poslední 4 dny přiletěl. Z pobytu Singapuru jsem byla přímo nadšená, a to takovým způsobem, že po návratu do „ekonomické skorojedničky“ jsem měla pocit, že jsem se vrátila do středověku nebo přesněji, někam do Zoo. O místních obyvatelích si totiž postupem času myslím čím dál tím horší věci a i když se nás stále snaží dohnat výkonem ekonomiky, vesmírnými programy, zbrojením a bůhví čím ještě, svým omezeným myšlením, ošuntělostí, bezohledným chováním a stádovitostí nedoženou Západ nikdy. Trošku jsem se nechala unést, to se omlouvám, ale jsem toho teď plná a tak to musí ven:-) Teď ale zpátky ke vzpomínkám na Singapur.

I když se to možná nezdá, Singapur je od Shanghaie vzdálen více než 5 hodin letu a letí se přímo na jih – časové pásmo je stejné. Je to městský ostrovní stát s pěti a půl miliony obyvatel, v současné době je cca polovina obyvatel původní (tj. zde narozena), druhá polovina jsou přistěhovalci z Indie, Malajsie, Indonésie nebo Číny. Byl založen v roce 1819 Sirem Thomasem Stamford Rafflesem z Britské východoindické společnosti. Během druhé Světové války byl dobyt Japonci a poté se opět vrátil do správy Britů. Následně byl chvíli členem Malajské federace a od 9.srpna 1965 figuruje jako samostatný stát.

Ve škole jsme se učili, že Singapur patří do skupiny tzv. Asijských tygrů, což je označení, které oni sami znají (pan taxikář mi potvrdil), nicméně si myslím, že se z tygra stal minimálně desetihlavý drak, protože ekonomická síla a celková vyspělost je neuvěřitelná. Zdejší přístav je druhým největším kontejnerovým přístavem světa, letiště Changi je zase dopravní uzel mezi Evropou, Asií a Austrálií. HDP na obyvatele je třetí nejvyšší na světě a kvalita života je zde dokonce úplně nejvyšší, tempo růstu ekonomiky se ale stále pohybuje kolem 10ti procent. Sídlí zde více než 7 000 zahraničním firem a je to místo, kde v celé Asii obchoduje nejvíce se zahraničním kapitálem – v roce 2014 to bylo 291 miliard amerických dolarů KAŽDÝ DEN. Také se říká, že je to nejčistší město světa, za drogy vás můžou popravit a v celém městě neseženete žvýkačky:-) S posledními dvěma body souhlasím, s tou čistotou to ale není zas tak žhavé:-)

Po příletu na letiště jsme byli domluvené s tetou Lucy, že na mě bude u východu čekat a pojedeme spolu domů. Od školy jsem si totiž zařídila možnost bydlet u místní rodiny, což je určitě ideální způsob jak poznat místní kulturu a trénovat jazyk. Vypadalo to, že si budeme rozumět, zanadávali jsme si na Číňany a hned ta konverzace hezky plynula:-) Číňané totiž v Singapuru masivně investují (což v jejich podání znamená kupují a tedy ovládají), což si většina obyvatel již uvědomuje a byly přijaty ochranná opatření. Do domu jsme jeli autem (mimochodem, britský vliv je zde vidět stále – jezdí se vlevo). Po příjezdu a nastěhování do pokoje jsem ale měla smíšené pocity. Jednak to typově vůbec nebyl „Homestay“ v mém podání, ale normální hostel, kdy rodina bydlela nahoře a dole bylo cca 10 pokojů na ubytování – s rodinou jsme se tedy vůbec nestýkali. Dále to pokračovalo v rychlém sledu – sakra, kde jsou okna? V celém spodním patře nebylo ani jedno okno. Můj pokoj byl evidentně dostavěn později, neboť to vlastně byl pokoj postaven přímo uprostřed společenské místnosti, která sloužila i jako jídelna. Kvalita stavby ale byla dost fórová, mezi zdí a stropem byla mezera taková, že mi do pokoje pronikalo světlo ze sousedního pokoje, o zvucích ani nemluvě. Pokoj samozřejmě byl také bez oken, což se asi majitelé snažili dohnat tím, že skoro celou jednu zeď postavili ze světlíků. Koupelna byla bohužel sdílená (chtěla jsem samostatnou, ale bohužel se v SG Homestaye se samostatnou koupelnou skoro nenabízí), nicméně opět, nebyla sdílená s členy domácnosti, ale s ostatními studenty. Koupelny byly tři, bez poliček, věšáku, sprchovalo se přímo nad záchodem, zašlé, špinavé, no vypadalo to tam jako ve vězení. Umyvadlo tam bylo jen jedno, které zároveň sloužilo jako dřez na mytí nádobí, takže jsme si deset lidí čistilo zuby nad špinavým nádobím z minulého dne. Opět v okolí žádné mýdlo, žádný odkládací prostor, nic. Poměrně dost jsem z toho byla otrávená, nicméně jsem si říkala, že trocha nepohodlí trénuje charakter, že jsem holt zpátky ve studentských letech a že jsem odhodlaná to tam necelé dva týdny vydržet (s Mirem jsme pak měli spolu jít do hotelu). To pravé peklo ovšem mělo teprve začít. Hlavním problémem totiž byli ostatní studenti. Spolu se mnou tam totiž bydlelo dalších 30 lidí. Tito lidé byli korejští vysokoškolští studenti, kteří se znali a neustále se spolu chichotali, měli motivační sezení ve společenské místnosti hned vedle mojí umakartové špeluňky, houfně zabírali dřezoumyvadlo i koupelny a hlavně neustále někam courali a navštěvovali se po pokojích. Začínali se sprchovat kolem 10 hodiny večer a poslední skončil klidně kolem druhé ráno. Každou sprchu i každé spláchnutí jsem slyšela. Všichni samozřejmě neustále rozsvěceli, ale jaksi zapomněli zhasnout. V tom jsem objevila smysl mé světlíkové stěny…při každém rozsvícení v chodbě mi pokojem proběhla světelná vlna, která se navíc ještě odrážela v zrcadle na protější stěně. Třikrát jsem šla zhasnout, pokaždé do pěti minut někdo zase někam šel a nezhasl. Kolem třetí hodiny ranní, kdy hlasy utichly, jsem konečně usnula, nicméně v pět ráno začaly opět davy proudit do sprch, připravovaly si snídani, chichotaly se a zabraly všechna místa u stolu. K homestayi jsem si přiobjednala i snídani a večeři, ale opět žádné společné stolování s rodinou, na stůl mi švihli housku s kečupem a párkem. Začala jsem být mírně řečeno nasraná. Ve škole jsou to nějak přežila, odpoledně se šla projít po městě a večer se zase vrátila. Pořád jsem tomu dávala šanci, že jsem tak unavená, že to usínání půjde samo. Ale situace se opakovala, courání, světlo, šla jsem zhasnout, chichotání, světlo, sprcha.. Utvrzovat charakter se ale bohužel dá pouze v případě, že jste dobře vyspaní a najedení, a já byla ani jedno. Byla jsem rozhodnutá se odstěhovat za každou cenu. Zkontaktovala jsem cestovní kancelář co mi pobyt zařizovala, zároveň to řekla přímo ve škole. Dopředu jsem věděla, že se peníze za homestay nevrací, ale s pánem jsme to zkoušeli uhrát jako na reklamaci služeb a sepisovali všechny nedostatky, kterých jsem si všimla – např. absence zámků – po dobu mé nepřítomnosti musel být můj pokoj otevřený, prý aby tam proudil vzduch (bodejť by proudil, když nejsou okna..) a podobně. Nakonec se záležitost během dvou dnů vyřešila tak, že jsem dostala peníze od školy přímo na místě v hotovosti, ale jen polovinu zaplacené částky, tedy za druhý, nezapočatý týden. V úterý odpoledne jsem se hned po škole sebrala k Lucy, zabalila si svoje věci, vysvětlila jí co mi vadí. Ona mi nabídla svůj pokoj ve druhém patře, kde je klid, s vlastní koupelnou, ale prostě jsem chtěla pryč. Myslím, že mám ve svém věku právo se pořádně vyspat a nestrkat se ostatními lidmi u čištění zubů:-)

Zbytek pobytu jsem trávila na jednom menším hotelu a byla to úplná pohoda. Teprve tam jsem si začal užívat města a trochu litovala, že jsem v podstatě ztratila dva dny pobytu. Ale nestalo se nic hrozného, od toho okamžiku už to bylo jenom lepší:-)

V Singapuru jsem se dopravovala zejména metrem a autobusy. Škola začínala každý den ráno v 9:30, takže jsem měla hodně času dojet do školy a i vyhnout se ranní špičce. Spoje fungují bez problémů a jezdí na čas. Společnost zajišťující přepravu se nazývá Singapore Mass Rapid Transit se zkratkou…

Systém podzemní rychlodráhy, tedy metra, se zase nazývá jednoduše Mass Rapid Transit, zkráceně…

Společnost SMRT prý také vyvíjí samořiditelná vozítka, která mají velmi výrazně na kapotě jejich logo, ale nevím, jestli bych se s ním chtěla projet:-)

Na každý den jsem měla dopředu naplánované, co chci vidět, abych za těch 14 dní viděla co nejvíce. Snažila jsem se toho vidět co nejvíc různorodého – chrámy, příroda, architektura, moře. Jenže času nebylo nazbyt, školu jsem každý den končila v půl páté a vzhledem k tomu, že jsem byla zhruba 100 km nad rovníkem, nemohla jsem očekávat dlouhé noci či dokonce postupné západy slunce. Pár minut po sedmé slunce zapadne a za pár minut černočerná tma. Nebyl tedy čas na hrdinství ani na ztrácení času v MHD:-) V těchto případech jsem využívala služeb taxi. Ti nejsou tak levní jako v Shanghai, ale i tak se to dá, nicméně zde dostanete na přiměřeně peněz solidní nálož muziky. Auta čistá, a jako bonus anglicky mluvící řidič. Taxíkem jsem jela v Singapuru dá se říct mnohokrát, a snad jen jednou jsem narazila na řidiče, který by se nezajímal kam jedu, na jak dlouho tu jsem, a že mě tady vítá (v Praze vás taxi vítají účtenkou za 15 000 Kč za tři kilometry). Navíc byli řidiči přímo studnici informací a zajímavostí o Singapuru. Postupně jsem se od nich dozvěděla o historii zákazu žvýkaček (prý to tak nebylo vždy, plné město bylo kdysi zavaleno odhozenými žvýkačkami, které odhazovali přistěhovalci, až vládě došla trpělivost a všechny je zakázala. Nejenom jejich odhazování, ale i jejich prodej) nebo o jejich moderním vozovém parku (je to opět důsledek vládních restrikcí – každých deset let si musíte za své peníze koupit nové auto. Vše se sleduje, když se blíží konec desetiletky vašeho vozu, přijde vám pošlou oficiální dopis s oznámením o povinnosti obstarat si vůz nový. Pak máte tři možnosti. Buď si nové auto koupíte (staré prodáte např. do Malajsie) a vše bude ok. Nebo na auto nemáte, takže s ním nesmíte jezdit a vám zbývá jen MRT:-) a nebo si vesele budete jezdit starým autem, což je zhruba otázka několika dnů až týdnů, než si vás najdou, a zaplatíte za pokutu. Nevím kolik, ale asi to bude hodně peněz:-) Tolik, aby vás to už příště ani nenapadlo. Navíc je to skvělý způsob regulování dopravy – nikde jsem neviděla výraznější zácpy nebo pocit mnoha aut.).  Když jsem se podivovala, že je super, že tady všichni mluví anglicky, odvětil mi, že to takto nebylo pořád. Díky tomu, že neexistuje něco jako singapurský lid/národ, ale obyvatelé jsou vlastně etničtí Číňané, Indové, Malajci a další, chyběl zde jakýkoliv spojovací komunikační článek. V sedmdesátých letech zde proto premiér zavedl jako jediný komunikační jazyk angličtinu, a od té doby se zavedla povinná školní docházka v angličtině. Pouze jeden předmět denně bude vyučován rodným jazykem. Vzhledem k tomu, že vlastně nikdo není v Singapuru rodilý anglicky mluvící, musel být přechod do anglické výuky velmi složitý. Nedokážu si představil, že by se něco takového stalo u nás. V Singapuru prostě vláda zavedla a moc se o tom nediskutovalo. Všichni s tím nápadem souhlasili, a i když to kladlo na všechny mnohem větší nároky, věděli, že pokrok jde ruku v ruce s těžkými časy, možná i krátkodobým omezením a dřinou, ale výsledky se dostaví, jen člověk musí být trpělivý. Trošku jsem si vzpomněla na naši českou zemi, kdy se neustále stěžujeme, že sousedova tráva je zelenější, zdravotnictví na prd a vůbec všechno špatně, ale nejsme moc ochotní povolit ze svých standardů a zvyků, abychom kvůli vidině pokroku v budoucnosti obětovali něco ze svobody a pohodlí v současnosti.

Hodně z taxikářů zná Českou republiku – někteří jako samostatný stát, ti staří pamatují Československo. Jágr jim nic moc neříká, zato mají výborný přehled v tenisu. Navrátilová a Novotná jsou stálice, ale znají i nějakého Berdyša:-) i Kvitovou a Plíškovou.

Podnebí je typicky rovníkové, den i noc trvají skoro stejně, počasí je stejně po celý rok. Průměrné teploty jsou mezi 25-32 stupni, často je oblačno až zataženo, úplně modrou oblohu bez mráčku jsem neviděla nikdy. Často tady prší, ale jsou to je krátké přeháňky (pokud tedy nepřijedete v období dešťů). Vzduch je samozřejmě velmi vlhký, pocitová teplota je tedy vyšší, tělesná námaha je také mnohem náročnější. I když pro mě bylo počasí v Singapuru o dost snesitelnější než v SH, kde bylo přes léto mnohem více vedro než SG, navíc v SG neustále pofukoval svěží vítr od moře a znečištění vzduchu zde skoro vůbec neexistuje.

Ještě bych chtěla napsat pár slov o naší škole. Výuka i učitelé byli skvělí, ale zajímavější je spíše skupina lidí, kteří jsme se tam jako studenti sešli. Bylo tam hodně studentů v Korey, Taiwanu, dále Rusko (Moskva i Vladivostok), Španělsko, Rakousko. Nejzajímavější osoba tam ovšem přišla druhý týden mého pobytu a byl to jakýsi patnáctiletý chlapec ze Saudské Arábie. Jmenoval se Sultán a byl z nějaké důležité rodiny, jak jsme se pak dozvěděli. Byl obléknutý normálně po našem, na svůj věk byl dost vysoký, a nějak se nepodivoval, že třeba ženy ve třídě mluví bez souhlasu muže, mají krátké šaty nebo tak něco. Vypadalo to, že bude z jedné z těch modernějších rodin. Při představování řekl, že jeho koníčkem je jízda na koni (v poušti?!Nemyslel tím spíš velblouda?) a že se zajímá o řeč těla a mimiku obličeje, tak že si na něj máme dát pozor. Řekl to tak napůl se smíchem, ale my ostatní jsme se moc nesmáli, vzhledem k tomu z jakého je státu, nebo možná jsme si to všichni vzali o dost vážněji než jak to doopravdy myslel. Nicméně Sultán je tedy ze Saudi a navíc přímo z Rijádu, tak jsem měla pocit, jako kdybych ho odněkud znala, možná z nějakého vyprávění:-D takže jsem se s ním dala do řeči, jak se má a tak. Nakonec vůbec nebyl tak drsný jak se zpočátku tvářil, byl to úplně v pohodě kluk a všichni jsme se ho oblíbili. Bavili jsme se spolu celkem často, takže jsem sebrala odvahu a ptala jsem se ho na otázky ohledně islámu. Dozvěděla jsem se, že i přesto, že pochází z pokrokové rodiny, nezapomíná se pětkrát denně modlit (ne ve třídě, odejde cca na dvě minuty na chodbu). Začátek je 5:54 a pak to pokračuje v pravidelných intervalech až do setmění. Když se mu třeba nechce vstávat nebo se zrovna nachází v letadle nebo jinde, tak se to prostě posune na později, že to prý Alláhovi nevadí. Když ovšem vytáhl iPhone a ukázal mi aplikaci iSALAM nebo Muslim PRO nebo tak něco, kde byly přesné časy modliteb a zároveň odpočítání času do další motlitby. 9:21…9:20…9:19… Měla jsem silné tušení (ovšem bez důkazu), že je aplikace synchronizována s Apple watch, které měl na ruce. Nojo, i v arabských zemích jdou s dobou:-) Na mou otázku, jak pozná na kterou stranu se má modlit, se pousmál a ukázal mi další aplikaci, což byl speciální kompas, kde ale místo rovnání se ručičkou k severu byla ručička vycentrována přímo na Meccu. Stačí prý ručičku nasměrovat na svaté město a přesně tím směrem mají směřovat jejich modlitby. Pak už mě přerušil, protože už mu doběhlo odpočítávání a že se jde na chodbu pomodlit. Během týdne jsem se ho zeptala, kolik může mít žen a jestli si ji bude moct sám vybrat:-) Samozřejmě prý jenom jednu a že si ji může vybrat sám. Více manželek mají pouze členové královské rodiny, aby si zajistili kvalitní pokračování rodu. Pak nám ještě tvrdil, že v Saudi mohou ženy chodit úplně v pohodě nezahalené, prý si ženy turistky mohou vybrat. Koupat se prý taky mohou jak chtějí. Nějak se mi to nezdá, s Mirem jsme přemýšleli jestli není nějaký nabrífovaný z domova co má a nemá říkat, nebo možná jako člen nějaké lepší rodiny žije v informační bublině. Mladý Sultán byl hodně sebevědomý a chytrý, ale základy světových dějin měl buď záměrně nebo arabským systém vzdělávání trochu pomotané. Jednou jsme si měli vybrat jednu postavu se světových dějin, kterou obdivujeme  a Sultán si vybral Che Guevaru. Jindy jsme zase řešili pád Berlínské zdi a zánik SSSR a co to pro nás znamená. Já vyprávěla o svobodě, Rusové zase jak to bylo na prd, když se jim rozpadl stát, Taiwan nevěděl o co jde a milý Sultán si to spletl s Wall Street v NYC. Chudáci učitelé to tam pak museli všechno politicky korektně usměrňovat a vysvětlovat:-) Což bylo tězké, neb každý stát má svoji vlastní pravdu. Obzvlášť Rusové, ti zapomínají velice rychle. Ruska v mém věku se mně zeptala, proč jsme se museli dříve učit rusky. Druhý mladý Rus úplně vážně vyprávěl, jak mají nejlepšího prezidenta na světě, protože ulovil velkou rybu na Sibiři…

Dneska to bylo hodně povídácí koukám:-) Nicméně berte tohle povídání jako menší představení Singapuru a také info o mém ne moc povedeném začátku:-) V příštím článku bude povídání o Singapuru pokračovat, a zmíním už konkrétní místa, která jsem navšívila, určitě nebude chybět spoustu fotek:-) A tak jak blbě můj pobyt začal, tak o to lépe zase skončil, ale to se dozvíte příště:-)

Ahoj

Lenka