Původně jsem plánovala další díl o tom, jak se u nás zabydlel strejda bordelář sádrokarton. Hroznej příbuznej! Tolik práce s ním je a navíc úprava jeho fasády zasněžila celý dům. Tolik jsem ten bílej zmetek proklínala, že loni po sněhu ani vidu, ani slechu. Fakt sorry. Ale kdo by si chtěl připomínat bílé časy, když mám stále v dýchacích cestách zbytky prachu po broušení. A když už bydlíme. Doděláváme, ale bydlíme. Jestli se na podkroví teprve chystáte tak vězte, že vám dobře radím a utíkejte pro technický vysavač. My to teda dali bez něj. Ale v dobách největšího zoufalství jsem prostě sáhla po tom našem klasickém a co chvíli prášila přihrádku a hepa filtr. Mňam.
Navíc jsem si ani neodvážila vzít nahoru zrcadlovku a zkoušet, jestli je sádroprachu odolná. Takže jedna poměrně čistá a taková pohodová fotka, která vám dá dojem, že to je všechno vlastně úplná hračka.
Byla to někdy i šílená jízda plná textů, videí, rad, práce, prachu, nepořádku, bolestí svalů, kloubů, kostí. Jenda vtipně poznamenal, že až budeme mít hotovo, měli bychom jet do lázní. Jemu čest, protože vše bravurně zvládl především sám a s občasnou pomocí svého táty, našeho puberťáka a mě. I když jsem převážně fungovala na: tady to podrž, tohle podej. Já si užila hlavní roli až s podlahou, kterou jsem mořila a voskovala. A taky trámy. A malovala.
Po dvou letech od nové střechy máme hotovou ložnici a dětský pokoj jako jeden prostor. Nohy na stůl zatím nedáváme. Pokračujeme chodbou a pokojem pro puberťáka. A jednou i koupelnou.
Teď už tradá:
 |
| Výhled máme do ulice a na rybník. Dívat se na vodní hladinu je nejvíc nejlepší! |
Nahoře zabydleno. Dole vybydleno. To je aktuální stav od nás.
Mávám všem,
M.
