Pokud existuje člověk, který mě dokáže šokovat, je to moje ségra. Nemyslím to nijak zle, z velké části se jedná o překvapení skvělá! Když nám ale na začátku května oznámila, že se po roce a půl konečně s Michalem rozhodli do toho praštit, mírně nás to zaskočilo. Svatba se konala za měsíc.
Asi nebudu rozepisovat každou jednotlivou podrobnost; chci ve zkratce shrnout to, co považuji za nejdůležitější - a to jsou pocity. Štěstí, smutku, nostalgie a hlavně lásky.
Furt nemůžu uvěřit tomu, že tomu skutečně tak je. Celý život jsme byli trojčata Friedlů. Bylo to takové naše poznávací znamení, naše jedinečnost. Když jsem nedávno připravovala událost k našim narozeninám, došlo mi, že už nemůžu použít univerzální nadpis "XX. narozeniny Friedlů". Protože prostě k nám ségra "už nepatří". Vím, že jsou to převážně melodramatické žvásty, které nikoho z vás pravděpodobně nezajímají, a už protáčíte oči s výkřikem "Tak už nám ukaž fotky!", ale já si to zkrátka neodpustím. Ale už to dlouho trvat nebude, slibuju.
Tak smutek a nostalgii máme za sebou. Teď se vrhneme na štěstí a lásku; jsem neskonale vděčná za to, že si ségra našla někoho, s kým chce strávit zbytek života (alespoň v to tak doufám). V ten okamžik, kdy si řekli oné "závazné" ano, jsem téměř, OPAKUJI TÉMĚŘ, plakala dojetím, s bráchou jsme v danou chvíli nemohli být šťastnější. Stačil fakt krátký moment na to, abychom si beze slov řekli všechno, co jsme měli právě na srdci. A novomanželům přeju do života jenom to nejlepší, spousty lásky a moře štěstí.
A teď konečně ty fotky!
(fotky z obřadu pořídil Michal Bártík, ostatní je moje práce)
♡
