Mám to tak už od svých středoškolských let – v hlavě přesnou představu o nějakém kousku oblečení, pak snahu tento kousek najít někde v obchodech, pak zklamání, že to nejde (nebo alespoň za pro mě dostupnou cenu ne).
Na vysoké jsem k tomu pak přidala další fázi – překonala jsem strach ze šicího stroje a zkusila si vysněnou věc občas ušít.
Vrcholem toho všeho (dosud nepřekonaným) bylo léto strávené šitím svých svatebních šatů. Chtěla jsem totiž bavlněné, bez kola ve spodničce a švadlenám nevěřila ani nos mezi očima.
Když Klárku s Terezkou budoucí švagrová poprosila, jetli by jí v sobotu šly za družičky, už jsem proto věděla, co mě čeká. Snahu najít družičkovské šaty podle mých představ jsem sice měla, ale dopadlo to stejně jako vždycky.
Takže jsem prostudovala návod v Burdě (díky Nicol za půjčení) a dala se do toho. Šila jsem z obyčejné bílé bavlněné látky. Ženich bude mít světle modrou kravatu, proto bleděmodrá látková kytička. A protože mi šaty přišly trochu přeslazené, našila jsem pod kytičku ještě tmavošedý pásek.
Dalo mi šití zabrat, na několika místech jsem návod úplně nepochopila, šila podle sebe a doufala, že dojdu ke stejnému cíli. Máte můj obdiv všechny, které šijete oblečení!
Terezka šatky zdědila po Klárčině družičkování před třema lety. Šila jsem je ze zbytku látky mých svatebních šatů, proto k nim mám mírně nostalgické citové pouto. Do zvýšeného pasu jsem ji jen všila stejný tmavošedý pás jako má Klárka a stejnou kytičku. Aby jim to spolu ladilo.
Tak teď už jen aby šaty přežily bez úhon a fleků až minimálně do obřadu..
P.S. A toho Budulínka od Jany Z lesa dostala Sára od své kmotry ke křtu – nemůžu se na ní vynadívat..
