Buď jsem si zvykla, nebo je to o kapičku lepší. Sára krámuje pořád, ale začalo ji bavit po sobě i uklízet. Myslím tím naházet věci zpátky do šuplete nebo do krabičky. Samozřejmě s asistencí, samotnou ji to baví asi tak pět sekund. Pokud ji při vyhazování něčeho přistihnu, dá si většinou říct a přestane.

Moc ráda dělá všechno sama: sama jí (zobat z misky bude cokoli a v jakémkoli množství, nejraději hroznové víno, jablka a sýr), sama se začne oblékat, když se začnou oblékat holky (čepici a nákrčník už opravdu zvládá), umí pít z hrníčku a cesty ze školky dává často po svých. Je hrozně milé a náladu zvedající sledovat všechny, které potkáváme, jak se nad Sářinou batolecí nejistou chůzí rozplývají.
Hned po slově „mamííí“, které zopakuje stokrát za den, se naučila říkat „ne“. A říká jasné a výrazné „ne“ na všechno, i když často myslí „ano“. Neskutečně ji slovo „ne“ baví. Sama sebe tak odstavila i od kojení, což mě dost vnitřně rozhodilo. Hormony evidentně fungují. Přisála se, vytřeštila oči, řekla „ne“, zahrnula mi triko a odešla. A bylo to. 
Další oblíbená slova jsou bopy (boty), olik (rohlík), pipi (čepici), koko (oko), tati, Káka (Klárka).
Dokonale ovládá zvuky zvířat, některé ji rozumíme jen my, umí ale všechny, včetně slona a opice 🙂
Radovala jsem se, že když už si kojení takhle sama utla, skončí tím i noční buzení na kojící svačinky. Svačinky skončily, ale buzení ne. Je potřeba Sáru přestěhovat k nám do postele a spí až do rána. Já naštěstí taky. 
Je to velký tulič a povaleč – když jsme o jarních prázdninách nemusely vstávat, válela se po mně ráno neskutečně dlouho.
Těším se, až si budu moct oddechnout od celodenního dohledu a budu moct věřit, že někde něco nevymastí. Zároveň se ale zuby nehty snažím tohle roztomilé období užívat. Alespoň tak, jak to jde..